Teena aneb skutečný průvodce pro holky

Petra je vyhledávaná stylistka a vizážistka a Veronika překládá a tlumočí. Jak vás napadlo, že společně napíšete knihu? A jak se z původně zamýšlené příručky o líčení stala komplexní příručka pro náctileté?

V: Nápad se zrodil asi před třemi lety, kdy jsme s Petrou spolupracovaly pod hlavičkou jedné kosmetické firmy. Ona vedla školení o dekorativní kosmetice a já jsem ten školicí projekt koordinovala. Po náročném celodenním školení jsme potom chodily společně nabrat síly na večeři do restaurace a právě při jedné z takových večeří celý ten nápad vznikl. Petra tou dobou měla rozpracovanou knížku o líčení, ale měla pocit, že by chtěla něčím ozvláštnit. A zároveň věděla, že píšu – tak jsme daly hlavy dohromady a vymyslely „Teenu“.

Proč zrovna kniha pro puberťačky?

P: Při mých kurzech líčení a péče o pleť mi od maminek přicházela spousta dotazů, jestli nabízím něco podobného i pro náctileté – že by ke mně na kurz přihlásily svou dceru. Začala jsem tedy pořádat speciální kurzy i pro mladé dívky a u toho mě napadlo, že rady, které předávám na kurzech, sepíšu do knihy.

V: A já jsem si zase při povídání s Petrou o její chystané knize uvědomila, že v dnešní době vlastně dospívající holky nemají k dispozici žádné časopisy typu Dívka nebo Bravo, jako jsme měly my, a o žádné kvalitní knížce, která by tyto magazíny „suplovala“, taky nevím. Následná rešerše trhu nás v tom obě utvrdila. Všechny knížky o dospívání, které se nám dostaly do rukou, působily tak trochu staromilsky, a tak jsme se rozhodly vytvořit svěží, čtivý formát, který náctileté holky víc osloví.

Můžete knížku Teena představit čtenářkám?

Teena je kombinace deníkového příběhu a praktického průvodce dospíváním. Hlavní hrdinkou knihy je osmačka Kristýna neboli Teena, která se svému deníku svěřuje s věcmi, které zažívá nebo které ji trápí: jsou to různé příhody s kamarádkami, ve škole nebo s rodinou, záležitosti týkající se jejího vzhledu, pochybností o sobě nebo vztahů. A na každou Teeninu kapitolu z deníku navazuje naučná část, kde je téma, které Teena právě řeší, rozebráno z jiného úhlu. Tyto průvodcovské pasáže žádnou hlavní postavu nemají, ale rady jsou pojaté tak, jako by je Teeně dávala třeba starší sestra nebo zkušenější kamarádka, která Teeniny problémy chápe a dokáže jí poradit, navést a nasměrovat.

Knížka je moc hezky zpracovaná graficky. Kdo do ní kreslil?

Děkujeme, daly jsme si záležet ☺. Přály jsme si, aby kniha měla skutečně originální tvář, a tak jsme uspořádaly „hon na grafika“, který bude mít ten správný cit a pochopí naše představy. Vesmír naštěstí naše přání vyslyšel a my jsme našly grafičku Adélu Geislerovou, u které nám po obdržení prvního návrhu ukázkové kapitoly bylo hned jasné, že ona je přesně člověk, kterého hledáme. Do knihy vnesla spoustu vlastní kreativity a nápadů, aniž bychom jí musely naši vizi jakkoliv složitě přibližovat. Ruční kresbičky v knize má potom na svědomí Petra – jejich cílem je navodit autentičnost Teenina ručně psaného deníku.

Jakým stylem jste dávaly knihu dohromady? S kým jste spolupracovaly?

V: Nejdříve jsme si vytvořily seznam témat, která jsme chtěly do knihy zahrnout, a podle nich potom vznikaly Teeniny deníkové záznamy. Kapitoly týkající se vzhledu a péče o sebe si vzala na starosti Petra a já jsem se ujala kapitol z ostatních oblastí. A abychom si byly jisté, že nepíšeme žádné nesmysly, citlivá a psychologicky či odborněji laděná témata, jako je šikana, postoj k drogám a alkoholu, intimní vztahy nebo práce se stresem, jsme konzultovaly s odborníky – konkrétně s psychology, speciální pedagogickou pracovnicí a adiktoložkou.

P: V průběhu psaní jsme pak ještě přidávaly další témata, která nám přicházela do cesty a připadalo nám, že v knize by měla mít své místo. Na samém konci roku 2019 mi totiž umřela maminka. Bylo to pro mě neskutečně emočně náročné období. Hledala jsem způsoby, jak si to v sobě zpracovat a jak se s jejím odchodem vyrovnat. Klasický pohřební obřad je u nás v zeměpisných šířkách tak strašně odosobněný, že jsem na něm ani nebrečela. Vůbec to se mnou nic nedělalo. Seděla jsem kamenná v mramorové místnosti. Proto jsem měla velkou potřebu témat smrti zahrnout i do Teeny. Navést a ukázat, že se to dá udělat i jinak. Nechat lehce proudit emoce, smutek a slzy, že je to ozdravné a v pořádku. V knize jsme se s Verčou dohodly na pojetí, že umře kamarádce pejsek. Kapitola o smrti za mě osobně patří i mezi ty nejlépe graficky vyřešené. Když jsem ji poprvé viděla, zůstala jsem doslova v němém úžasu a s otevřenou pusou. Zahřálo mě u srdce, jak citlivě a optimisticky ji grafička pojala.

Proč by neměla kniha chybět v knihovně žádné holky?

Teena nepatří mezi knížky, které člověk jednou „zhltne“ a potom na ně zapomene, ale je to taková životní průvodkyně, ke které se mohou mladé slečny opakovaně vracet. Knížka obsahuje 33 kapitol z 6 různých tematických oblastí, od péče o sebe a líčení přes vztahy až po „životní rady“ týkající se například hledání duševní rovnováhy. Proto je dobré mít ji v knihovničce, aby si ji mohla vzít její majitelka k ruce ve chvíli, kdy zrovna řeší nějaký problém nebo potřebuje pohladit na duši.

Jaké reakce mají na knihu rodiče?

S obrovskou radostí a zároveň pokorou musíme říct, že ze strany rodičů nám přichází opravdu nadšené reakce. Hlavně maminky nám píšou, že si v knize čtou společně s dcerou anebo že za nimi dcera chodí a ptá se jí na věci, na které v Teeně narazila. Už během tvorby knihy jsme doufaly, že Teena bude pomáhat otevírat dialog mezi dívkami a maminkami – a tyto reakce jsou důkazem, že se to daří.

Kdo knihu kupuje? Dívky, nebo jejich rodiče?

Knihu kupují převážně rodiče, je to však do vysoké míry dáno i způsobem distribuce. V současné době je totiž kniha – až na pár výjimek – k dostání pouze na internetu a kanály, které využíváme pro šíření povědomí o knize a pro reklamu, cílí hlavně na dospělé. V poslední době ale měníme strategii a snažíme se oslovovat přímo i náctileté slečny – tam je to trochu složitější, protože například sociální sítě jsou oficiálně povoleny až uživatelům od 13 let a knížka je určená už pro holky od 11 let, ale i tak se snažíme najít cesty, jak Teenu dostat i mezi ně – naší vizí totiž je udělat z Teeny svébytný, dlouhodobý projekt, který má za cíl náctiletým pomáhat, inspirovat je a vytvořit platformu, kde se můžou holky obohacovat a podporovat i navzájem.

Mámy & dcery

V jiném rozhovoru jste si posteskly, že mámy s dcerami stále o sexu a menstruaci příliš nemluví. Čím myslíte, že to je?

Míra otevřenosti v těchto tématech je určitě dána výchovou a komunikačními vzorci či zvyklostmi, které v jednotlivých rodinách panují. Když dospívaly dnešní maminky náctiletých dcer, nebylo úplně běžné dcery do těchto záležitostí nějak systematicky zasvěcovat a připravovat je na ně, a teď, když jsou tyto dívky samy v roli matek, si nemusejí být jisté, jak s dcerou tato témata přirozeně a nenuceně otevřít. Obecně si ale myslím, že situace je přece jen lepší než před pětadvaceti lety, a to hlavně díky médiím a osvětě ze strany různých známých osobností a značek, která v této oblasti probíhá.

Zavzpomínáte na svou pubertu? Jak jste to měly doma vy? Měly jste bouřlivou pubertu? Kde jste získávaly informace?

P: Musím se smát, když si vzpomenu na svou pubertu. Byla jsem neukotvená v jídle, v emocích, prostě hrůza. Myslím si, že částečně i kvůlii špatné „komunistické” stravě jsem si už tenkrát zadělala na spoustu chronických problémů do budoucna. Informace, které mě měly formovat, jsme s kamarádkami hledaly všude možně v časopisech a jako ověřené zdroje jsme braly většinou to, co říkala která mamka nebo babička. :-)

V: Já si na svoji pubertu vzpomínám velmi živě. Byla jsem vzteklá, tvrdohlavá, vystresovaná a taky neuvěřitelně zakomplexovaná kvůli svému vzhledu, na kterém mi vadilo snad úplně všechno – tedy kromě očí, protože mi někdy na začátku puberty jeden kluk na hudební nauce řekl, že se mu líbí (smích). Naprosto mi chybělo sebevědomí – přestože jsem měla skvělé výsledky ve škole a úspěšně rozvíjela řadu koníčků, nic z toho jsem nepovažovala za svoji přednost, ale brala jsem je automaticky. A doma se mnou kvůli všem těm mým náladám a trápením tedy rozhodně neměli lehké pořízení…

Jak s vámi mluvily o intimních tématech vaše maminky?

P: Mě moje mamka pořád strašila, ať něco nechytnu, ať neotěhotním. A protože jsem byla poslušné dítě, její hrozby jsme brala vážně. Před holkami ve škole jsem pak dělala chytrou, že všechno znám a že vím, jak neotěhotnět. „Takže holky bacha, ať něco nechytnete!” Prostě sranda.

V: Moje maminka na to bohužel nešla úplně „od lesa“, protože – ač to není žádná puritánka a ve spoustě ohledů ji vnímám jako velmi moderní ženu – mě důrazně varovala jen před všemi možnými riziky, a tím to skončilo. Zpětně plně rozumím tomu, že měla strach, abych neudělala nějakou hloupost a „nezkazila si život“, jak se poněkud nevhodně říká, ale výsledkem bylo, že jsem si k intimním věcem dlouho hledala zdravý postoj. Například strach z nechtěného otěhotnění mě až patologicky provázel do poměrně pokročilého věku.

Vzpomenete si, co bylo první, co jste o menstruaci slyšely? Těšily jste se na ni, nebo jste se bály?

P: Já jsem měla menstruaci poprvé až ve 14 letech. Přijela jsem z tábora a ukazovala mamce ušpiněné kalhotky. Neměla jsem klasické krvácení. Tehdy mi řekla, co to je a jak s tím pracovat. Ale moje menstruace pak měla šílený vývoj. Takže kvůli síle krvácení a tomu, že jsme trpěla bolestí, jsem začala užívat antikoncepci. To dodnes vnímám jako svou největší chybu.

V: Já dodnes nechápu, že jsem v této oblasti byla tak obrovsky neznalá. Svoji první menstruaci jsem totiž dostala ve 12 letech, den předtím, než jsem měla odjet na letní tábor. Zděšeně a plná studu jsem tenkrát přiběhla za mamkou a svěřila jsem se jí, že mám „něco na kalhotkách“. Načež se moje mamka chytila za obličej a zaúpěla: „Ach jo, tys to dostala!“ Nevěděla jsem, co má ono TO být, ale první myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla, že je to něco nežádoucího, možná škodlivého, co budu muset „vyléčit“. Potom mě krátce poučila (já jsem u toho celou dobu brečela), vybavila mě balením tlustých vložek a odjela jsem na tábor, kde jsem i ve vedrech radši chodila v dlouhých kalhotách, aby tu „plínu“ nikdo neviděl.

V čem by byla vaše puberta jednodušší, pokud by knížka Teena už tenkrát existovala? :) V čem jste tápaly, jaké zbytečné "přešlapy" jste udělaly?

P: Já bych Teenu nedala z ruky! Hlavně bych věděla, jak si čistit pleť a jak nastartovat rituály, který mě mohly perfektně provázet už několik desítek let. Moje pleť by byla v úplně jiné kondici. Taky bych asi byla víc vyklidněná, kdybych věděla, že to má s těmi starostmi podobně i nějaká Teena z knihy.

V: Osobně bych si kromě toho výše popsaného traumatu z menstruace ušetřila různé experimenty s péčí o pleť („Když ta pleťová voda z reklamy pálí jak čert, tak určitě skvěle maká a ty roznípané pupínky na tvářích ‘vyžere’!“), pojala bych asi vhodněji svůj „osobitý styling“ v oblékání a make-upu a domnívám se, že bych byla i méně ve stresu. Do Teeny jsme totiž zahrnuly i rady ohledně technik učení, určování si priorit a plánování času, což by mi tenkrát hodně pomohlo, ale bohužel se ke mně první rady tohoto druhu dostaly až mnohem později.

Pokud nás teď čtou mámy dospívajících slečen, co byste jim poradily? Jak s dcerami mluvit? Jak jim předávat informace a kdy je "vhodná" doba?

Od října, kdy jsme knihu vydaly, jsme se několikrát setkaly s tím, že maminky – nebo babičky, které pořizovaly Teenu svým vnučkám – vytvářely pro své dcery jakýsi filtr a třeba nám napsaly, že jejich dcera ve dvanácti letech na určitá témata v knize ještě rozhodně není připravená. To nás vždycky zamrzelo, a to proto, že tím daná slečna přišla o možnost se do Teeny sama začíst a zhodnotit, jestli k ní informace už promlouvají. Puberta je nevyzpytatelná, protože nemá žádný jednoznačný začátek a konec, a může se proto lehce stát, že dívka už řeší věci spojené s dospíváním, přestože v očích svých rodičů je pořád ještě dítětem. Toto „filtrování“ se naštěstí týkalo jen několika málo případů, ale díky tomu jsme si uvědomily, že takové tendence někteří rodiče mívají. Důležité podle nás je nic netabuizovat a snažit se o citlivých tématech, jako je sex nebo menstruace, mluvit co nejpřirozeněji. Výzvou pro maminky může být najít vhodný moment, kdy a jak tato témata s dcerou otevřít, pokud za nimi dcera nepřijde sama. A právě k tomu může posloužit třeba Teena – ať si ji klidně nejdřív přečtou samy maminky, než ji předají dceři, a pak můžou například přijít za dcerou do pokojíčku a na knížku se odkázat, třeba se zeptat: „Jak se ti ta knížka líbí? Už jsi četla tu kapitolu o menstruaci? My jsme si o tom spolu vlastně ještě nikdy nepovídaly, viď?“ A půda k rozhovoru o citlivém tématu je připravena.

O menstruaci, antikoncepci a sebepřijetí

V médiích vidíme odvážné fotky s menstruační krví, influencerky ve videích a postech řeší, jakou menstruační pomůcku používají. Stydí se dívky méně mluvit o menstruaci?

P: Já tuhle „menstruační mediální masáž“ opravdu vítám a často se do diskuzí zapojuju. Cítím, že když o tom mluvím a zkouším různé způsoby, jak svou periodu přijmout, svědčí mi to. Hlavně vidím, že v tom nejsem sama. Myslím, že tohle je přesně ten způsob, který holkám pomůže prolomit ledy.

V: Obecně vnímám, že tato osvěta a otevřený styl, s jakým se o menstruaci ve veřejném prostoru mluví, hodně pomáhá. Opět jsme ale u toho, že tyto informace se dostávají až k dívkám, které používají sociální sítě, což může být třeba až od třinácti let. Takže si myslím, že v těch úplných začátcích puberty stejně hrají důležitější roli jiné zdroje – a to komunikace v rodině, osvěta ve škole, povídání si s kamarádkami anebo třeba právě nějaká kniha.

Znají dnešní teenagerky, jaké menstruační pomůcky jsou na trhu?

V: Otázkou je, které pomůcky přesně máte na mysli, protože o některých vychytávkách, jako je například možnost použití mořské houby místo klasického tamponu, jsem se já sama dozvěděla až nedávno díky vašim stránkám! ☺ Z toho, co vím, většina dnešních dívek pořád používá klasické vložky a časem případně přejdou na tampony. Většinou znají i jiné alternativy, minimálně menstruační kalíšek a menstruační kalhotky vídají všude možně v reklamách, ale spíše se setkávám s tím, že mladé dívky kolem patnácti let mají za to, že tyto pomůcky jsou určeny spíše starším ženám. V tomto směru je můžou určitě ovlivnit třeba právě výše zmíněné influencerky.

P: Myslím, že dnes je to velmi snadné. Nabídka je opravdu nesmírně široká. A holky mají o základních menstruačních potřebách dobrý přehled. Vzpomínám si, že když mi bylo tak dvacet, tak jsem měla takovou „úchylku“, že když jsem jela kamkoliv do ciziny, koupila jsem si tam vždycky nějaké menstruační vložky. U nás byla nabídka pořád dost chudá. Takže jsem si vlastně už v devadesátkách dělala takový mezinárodní průzkum. :-)

Slyšela jsem vás mluvit o tom, že menstruace stále opomíjená je psychologická stránka. Můžete to rozvést? A jakým způsobem téma pokrýváte v knížce?

P: Jak je z mých předešlých odpovědí nejspíš vidět, téma menstruace je pro mě nesmírně důležité. Proto jsem se chopila téhle kapitoly a psala jsem ji tak, aby holky pochopily jak biologickou stránku, tak tu technickou, ale i duševní. Není to nijak dlouhá kapitola, ale je obsahově hutná a věcná. Menstruace je průvodce ženstvím, a tak bych si přála, aby ji tak slečny co nejdříve začaly vnímat. Na spoustu věcí ohledně periody jsem nicméně přišla až po čtyřicítce. Což je dost děsivé. A proto říkám, že nikdy není NA NIC pozdě. Cokoliv chcete změnit, změňte teď hned a ne až něco dokončíte, dostudujte a podobně.

Jak to mají dívky s antikoncepcí? Stále zůstává "jen" u kladení důrazu na ochranu proti otěhotnění a nemocem? Jdete v knize hlouběji?

V: Podle mých zkušeností je tento úhel prezentace pořád ten nejčastější. Je samozřejmě důležité vědět, k čemu antikoncepce primárně slouží, a je dobře, že na vzdělávání v tomto ohledu dbají i školy. Co se nicméně týká hormonální antikoncepce, v tomto ohledu osvěta výrazně pokulhává. Často se vyzdvihují její údajné výhody, například vliv na kvalitu pleti, růst prsou nebo úprava menstruačního cyklu, obrovsky se však podceňují její možná rizika a negativní vedlejší účinky, jako je vliv na psychiku nebo na srážlivost krve a další tělesné funkce – a to nejen ze strany lékařů, ale i maminek, protože si je mnoho žen, a teď mám na mysli ty dospělé, samy plně neuvědomují.

V naší knize se téma antikoncepce objevuje v kapitole o sexu, kterou však kromě pokrytí důležitých faktů pojímáme částečně i psychologicky – například že sex není jen prostředek ke vzájemnému fyzickému uspokojení nebo „sblížení partnerů a prohloubení lásky“, ale že (což bývá časté v mladických a nezralých vztazích) může vyvolávat pocit majetnickosti vůči druhému, žárlivosti nebo nadvlády, a je proto pro dívku důležité uvědomit si především to, jestli je na sex se svým partnerem nebo „objektem“ vůbec psychicky připravená.

V knížce se také věnujete sebepřijetí. Co pro vás sebepřijetí znamená? Nedá mi to a vrátím se opět na začátek k původnímu záměru knížky - k líčení. Jak vnímáte důležitost image a (vs.) sebepřijetí, jaká jsem?

P: Už dvacet let podporuji ženy v jejich kráse a přirozenosti. Jsem vlastně takovým psychologem. Nemusím držet tužku a papír a tvářit se vážně. Stačí mi otevřít něčí skříň a vím, o co jde. Image, respektive to, jak v nějakém oblečení či nalíčení působíte, má na okolí velký vliv. Když vás někdo chválí, stoupne vám sebevědomí a cítíte se skvěle. Přijala jste, jak vypadáte. Ovlivní to vaši psychiku, ten den si užijete zkrátka v lepším módu. Málokdo však chválí někoho, kdo má vytahané, ošuntělé oblečení a mastné, neučesané vlasy. Takže image a sebepřijetí spolu takto souvisejí.

Plánujete další knížky pro náctileté. Tentokrát třeba pro kluky? Nebo tu o líčení? :)

V: Děkujeme za otázku! V současnosti se naplno věnujeme propagaci této první knihy a nastartování celého „projektu Teena“, pokud se nám však bude dařit, v budoucnu bychom rády vydaly i druhý díl. Ten by byl určen pro starší dívky ve středoškolském věku a sloužil by jako průvodce pro vstup do samostatného dospělého života, ve kterém by byly jednak rady týkající se seberozvoje nebo duševní hygieny, a jednak ryze praktické, týkající se například financí, partnerského soužití nebo profesního uplatnění. Zatím máme připravenou kostru s tématy a Petra si už píše první kapitoly do šuplíku. Tak uvidíme, jak nám budou s celým projektem hvězdy nakloněny a jestli se nám podaří přivést na svět i „Teenu 2“. ☺
Na knížku pro kluky také dostáváme z různých stran dotazy, a tak jsme vymyslely koncept, který by snad mohl u kluků zabodovat, ale nad tím, zda nakonec najdeme čas ho skutečně zrealizovat, zatím visí velký otazník.