Bohyně se probouzí…

Oba principy božství se vzájemně doplňují, jak je to hezky znázorněno v symbolu monády a principů jin a jang. Stejně tak je důležité mít vedle sebe pomyslně boha i bohyni. Marko Pogačnik ve své knize Dcera Gáie: Znovuzrození božského ženství uvedl, že došlo k určité výměně, neboť to, co obvykle bývá nahoře, je nyní dole a naopak. V určitém ohledu to může znamenat, že Bohyně, tedy Matka Země, či její duše, která sídlila v zemi a ve všem živém, co je její součástí, nyní povstala a můžeme jí doslova hmatat i v „éteru“ kolem nás. Toto může být jedno ze spirituálnějších vysvětlení, proč nyní Bohyni cítíme více a navracíme se k ní. Dalším vysvětlením může být i to, že si uvědomujeme, že cestou, kterou jsme se vydali, není možné dlouhodobě kráčet, že z naší Země není možné jen stále brát a drancovat ji pro krátkodobé zisky bez projevení úcty.

Navracíme se tedy znovu k tradici uctívání přírody, Matky Země - Bohyně. Když se řekne Velká matka Bohyně, určitě se všem vybaví dávná doba matriarchátu a sošky žen tzv. Venuší. Tedy sošky žen, u kterých jsou zdůrazněny „plodné prvky“: široké boky, velká prsa, zkrátka velmi kypré tvary. Tyto sošky však nezobrazují reálné ženy, sloužily spíše jako rituální předměty k uctívání Bohyně. U nás je nejznámější Venuší jistě ta Věstonická. Ve Věstonicích se letos bude konat i Konference Bohyně, jako oživení moudrosti našich předků, kteří si dobře uvědomovali, že my patříme Zemi, nikoli ona nám. Heslem prvního ročníku Konference Bohyně je „Bohyně se k nám navrací a my se navracíme k Bohyni.“ (Tato konference vychází z avalonské tradice, kde se tyto setkání pořádají již dvacet let.)

Je zajímavé, že kmeny a národy, které uctívaly (a někde stále ještě uctívají) Velkou Matku Zemi, chovali velkou úctu také k ženám, neboť ty jsou, stejně jako příroda, také plodné. Tyto národy říkaly: Ženské tělo je mikrokosmos většího ženského těla Země. Vážili si žen, na rozdíl od jiných náboženství či přístupů, kde byla žena vnímána jako hříšná nádoba, která muže svádí k hříchu a jednou měsíčně je nečistá. Naši dávní předkové viděli Bohyni a její poselství a znamení ve všem, v každém lístku na stromě nebo v letu ptáka a její hlas slyšeli promlouvat skrze zvuky zvířat. Vnímali její různé proměny v rámci změn počasí, ale i během ročních období. Příroda se proměňuje v cyklech, po zimě se rodí něco nového, postupně to roste, kvete a dozrává, aby to postupně zase zaniklo a navrátilo se zemi, a tak stále dokola. Tato proměna se odehrává i v rámci jednoho dne, kdy se ráno rodí světlo a večer zase umírá. A tuto paralelu vidíme i v našem životě, kdy se ze Země rodíme a zase se do ní zpátky navracíme. Tato cykličnost a proměnlivost je u žen vidět zřetelněji než u mužů, například v rámci našeho menstruačního cyklu: menstruace je zimním časem klidu a ponoření se do sebe, předovulační fáze je jarem, ovulace je léto, kdy je vše nejvíce plodné a předmenstruační fáze je fází podzimní, kdy se po hojnosti příroda opět připravuje ke spánku, aby později tento koloběh mohl začít nanovo.

V rámci jednoho roku uctívali naši předkové čtyři nebo dokonce osm bohyní a ke každému jednotlivému období se pojil i důležitý svátek, vycházející z postavení slunce nebo důležité proměny v přírodě. Nedá se ale jednoznačně určit, kde období jedné bohyně končí a další začíná, je to příroda a jedno se vlévá do druhého. My si postupně představíme čtyři základní bohyně.

Bohyně má mnoho podob a aspektů, stejně jako má každá žena mnoho tváří a projevů. Není proto důležité, jak si tuto bohyni představujeme, nebo jakým jménem ji nazýváme, protože představa každého z nás se bude lišit. Náboženství našich předků, nyní souhrnně nazývané jako pohanství, uctívalo více bohů, já osobně se však domnívám, že se uctívaly pouze různé tváře toho samého božství. Nyní pohlížíme na pohany jako na „neznabohy“, ale opak je pravdou, uctívali božský princip, jen to dělali v přírodě a nepotřebovali k tomu prostředníka. Původní význam slova pohan znamená „venkovský“ nebo také „ten, co se chodí modlit na vřesoviště a uctívá boha venku“. K přerodu - či možná se k tomuto více hodí označení k vymýcení pohanství, nedošlo ze dne na den. Tato změna byla pomalá a postupná a některé křesťanské tradice se naroubovali na ty původní. To je vidět například u Velikonoc a Vánoc, u dvou nejdůležitějších svátků, jak pro křesťany, tak pro pohany. Zatímco křesťané na Vánoce oslavují narození Ježíše, naši předkové oslavovali narození světla, kterého od této chvíle bude přibývat každým dnem více a více, až do letního slunovratu. Pro nás to může značit i vítězství světla nad tmou nebo dobra nad zlem, jak je také často bohyně zimy Morana vnímána. Ale je to pouze naše rozdělování a hodnocení toho, co je dobré a toho, co je zlé. Kdyby nebylo tmy, nevěděli bychom co je světlo a naopak. I v našem životě potřebujeme tyto „temné chvíle“ k osobnímu růstu a ne nadarmo se říká, že všechno zlé, je pro něco dobré. A nakonec tomu tak skutečně je, když se po určitém čase ohlédneme, můžeme zjistit, že to nejhorší, co nás potkalo, bylo ve skutečnosti velkým požehnáním. A období zimy a tmy je potřeba jak pro přírodu, tak pro nás pro lidi, abychom si dostatečně odpočinuli, ponořili se do sebe a načerpali sílu na nové období (což s vynálezem elektřiny bohužel stejně moc nedodržujeme).

Příroda odpočívá pod sněžnou peřinkou, ale pod zemí to v předjaří začíná bujet a připravovat se na velký rozkvět, zatím jen opatrně v podobě několika vykukujících bledulí a sněženek, které přicházejí jako poslové jara, jako jiskřičky naděje, že zima skončí. Postupně ale malé jiskřičky zaplanou a stává se z nich velký oheň.

Bohyně jara

Tento velký proces a vše, co se během tohoto období děje, naši předkové připisovali bohyni jara, bohyni, která vládne ohni. Je to oheň, který probouzí celou přírodu k životu. Stromy se začínají zelenat, vše začíná znovu růst a je čím dál větší teplo. Tento oheň, můžeme vnímat i jako náš vnitřní oheň, který je nutný k projevení kreativity. Nejdříve nosíme nějaký nápad v hlavě, je to pouze myšlenka - jiskřička, až se pro danou věc nadchneme, doslova zapálíme a nápady začínáme i zhmotňovat. To celé je ale proces, jak pro rostliny, tak pro nás pro lidi. Rostlina potřebuje pod zemí nasbírat dostatek sil, než vykoukne ven a my lidé zase potřebujeme nasbírat dostatek odvahy a také síly, než něco vytvoříme.

Takto ztvárnil Ostaru v roce 1884 Johannes Gehrts.

U nás tuto bohyni jara, plodnosti a ohně nazýváme Vesnou, ale v jiných kulturách má jiná jména a označení. Například bohyně plodnosti Artha, Ostara nebo Eostre (tedy Easter, což je anglický název pro Velikonoce). Od stejné bohyně máme také označení pro ženský pohlavní hormon estrogen. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem a neděle zmrtvýchvstání páně, se u nás slaví první neděli po úplňku po jarní rovnodennosti. A opět zde můžeme vidět návaznost křesťanství na starší svátek: zatímco křesťané slaví zmrtvýchvstání, pohané slavili procitnutí ze zimního spánku. Pokud bychom šli ještě hlouběji, zjistili bychom, že obdobu Velikonoc slavili i ve starověkém Egyptě, kde se v tomto období malovaly vejce na červeno. Červená barva označovala barvu dělohy a vejce bylo zárodkem nového života, symbolem plodnosti a kreativity. Do dnešních dob se nám tato tradice barvení vajec zachovala a možná není náhodou, že velikonoční pondělí se nazývá Červené.

Toto, ale není jediná společná symbolika. Zmínila jsem, že bohyně jara byla vnímána jako bohyně ohně a i nyní hraje v období Velikonoc oheň svou velkou roli. Během velikonoční bohoslužby se zapaluje oheň, který symbolizuje vítězství Ježíše nad temnotou a smrtí, stejně jako pohané oslavovali vítězství bohyně jara nad tmou. Pokud bychom si chtěli bohyni jara, Vesnu, představit jako ženu, byla by to dívka, které je zhruba 20 let a s velkým vnitřním ohněm zkoumá a sbírá odvahu jít do všeho naplno. K popisu nám hezky může posloužit jiné zvíře, které je s tímto obdobím již tak dlouho spjato – zajíc. Když se podíváte na způsob běhu zajíce, neběží rovně a tou nejkratší možnou cestou, ale různě kličkuje. Tak i my v tomto období života (a není špatné, když si to dovolíme i v jiných fází života) měníme směr a hledáme to, co nám vyhovuje nejvíce.

V dalších dílech našeho povídání o bohyních se můžete těšit na povídání o bohyni léta, podzimu a zimy. Tento článek vyšel v časopise Nový Fénix číslo 5/16.