Jako jedna z mnoha

Byla jsem zdravá a to, že se menstruační krvácení občas nedostavilo, pro mě bylo spíš plus. Až po tříměsíční menstruační pauze už to ale tak veselé nebylo. Měla jsem bolesti podbřišku častěji a častěji. Mě i rodiče to přirozeně znepokojovalo. Abychom neměli důvod k obavám, nezbývalo nic jiného, než jít na vyšetření a zjistit, co se se mnou děje. Došlo přirozeně i na gynekologické vyšetření. Lékař mi bez dlouhého vysvětlování předepsal hormonální antikoncepci s tím, že se menstruační cyklus upraví. K mému potěšení jsem byla obeznámena jen s klady užívání HA, jako bylo například snížení prahu bolesti při menstruaci, zlepšení stavu pleti (nepotřebovala jsem) a hlavně snížení rizika nechtěného či nežádoucího těhotenství. Nebylo proč váhat. Cyklus se upraví a budu se cítit víc zdravá, protože podle lékaře bude vše tak, jak má být. Ostatně všechny kamarádky, sestra i maminka HA užívaly, tak proč ne já?! Neměla jsem důvod odborníkovi nevěřit.*

Vedlejší účinky, o kterých se nemluví

Užívání HA mělo nepříznivý vliv nejen na můj metabolismus, ale také bylo původem dalších reakcí těla. Přibrala jsem 7 kilo na váze, i když to bývá v období těchto hormonálních let u mladých dívek prý obvyklé. Dalšími projevy užívání HA byla únava, častější bolesti hlavy až migrény, poruchy koncentrace, větší spavost i během dne (po škole), pravidelné, ale za to silnější sedmidenní menstruační krvácení, výrazně oslabený růst vlasů a jejích nadměrné vypadávání, větší chuť na sladké a v neposlední řadě také úbytek finančních prostředků, které jsem vydala za nákup HA. Negativních a varovných signálů nebylo vůbec málo, ale já jim bohužel nepřikládala takovou váhu, jakou jsem měla. Nic z toho, co se s mým tělem dělo, jsem nepřisuzovala pravidelnému užívání kouzelných pilulek. Brala jsem to jako důsledek větší masy učení a celkově kladení si vyšších nároků sama na sebe. Na všechno jsem přišla až s odstupem času.

Hormonální antikoncepce + psychické a fyzické vyčerpání

Po pár měsících užívání HA v lednu 2007 nastal zvláštní den. Celý měsíc byl celkově psychicky náročný - před námi ve škole mnoho důležitých zkoušek, písemek a uzavírání známek, což teď předpokládám bylo také jedním ze spouštěčů všeho. Zvoní - poslední hodina končí a zničehonic necítím svou pravou ruku, respektive prsty a dlaň. Neuchopila jsem ani penál a tužky, abych si je uklidila do tašky. Říkám si, to je jen nějaká chvilková strnulost, to přejde. Pomalu přicházely další příznaky motorického postižení, koordinace hybnosti celé paže a částečná paralýza. Pár minut na to už mi ve školní jídelně pomáhaly spolužačky s nakrmením se. V ruce jsem neudržela ani skleničku, natož příbor. Přestala jsem cítit pravou část obličeje - lícní sval. Rty, jazykem a celou dolní čelistí procházelo mravenčení a trnutí jako po lokálním anestetiku. Začala jsem se cítit malátná a pociťovala jsem zimu, dostavila se také bolest hlavy, nauzea a zvracení - to celé se odehrávalo v rozmezí 5 hodin (14 - 19h). Když se rodiče vrátili z práce domů, spala jsem v obýváku. Po probuzení jsem nevnímala pravou nohu a opět jsem zvracela. Celé odpoledne jsem si přehrávala v hlavě, čím by to mohlo být a proč mám tyto příznaky.**

Jelikož jsem studovala v oboru, z odborných předmětů o lidském těle jsem věděla už dost a začala jsem se bát. Okamžitě jsme vyrazili do nemocnice. Byla jsem 10 dní hospitalizována na dětském oddělení (v 17 letech) a prošla neurologické (CT, MR, EEG, EMG), kardiovaskulární, oční, endokrinní a mnohá další vyšetření. Vše bylo v pořádku. Příznaky mozkové mrtvice, které se ale dostavovaly v opačném pořadí, nežli je tomu u seniorů, si nedokázali lékaři ničím vysvětlit. Byla stanovena diagnóza - slabá mozková mrtvice - v 17 letech! Díky Bohu bez následků. Nad užíváním HA se nikdo nepozastavoval. Prášky jsem užívala dalších 5 let poté.

Co půl roku jsem byla kontrolovaná na CT, EEG a kardiologii. Užívala jsem medikamenty a při sobě jsem vždy musela mít i speciální lék. Do lékařských zařízení jsem se nikdy nebála chodit, ale každá další návštěva už mě teď předem děsila a vyvolávala nedobrý pocit, že lékaři něco objeví, a to bude mít neblahý dopad na mé zdraví a život. Nemluvě o mých blízkých, kteří o mě měli ještě větší strach než já sama. Čas šel dál, a jak lékaři tvrdili, bylo to velmi neobvyklé a není vyloučeno, že se to stane znovu. A tak se taky stalo...

Uběhlo pár let a podobný den se opakoval. Opět jsem před tím vším zažívala těžké období, ale teď šlo o fyzickou vyčerpanost (z náročné brigády). Půlroční brigáda měla za týden končit a já se konečně na Vánoce vracela domů z Prahy za svými blízkými na Moravu. Bylo 20. prosince, rodina pohromadě, ty nejkrásnější svátky, na které se celý rok tak těšíme, před námi. Tělo se pomalu dostávalo z toho neustálého shonu a přepnulo na klidový režim. Toho rána jsem ještě dobalovala poslední dárky, když vtom jsem se zarazila nad tím, že periferně nevidím. Viděla jsem jen tmu, to mě trošku vylekalo a z námahy vidět přes tu černou clonu mě hrozně rozbolela hlava. Pomalu přicházely další podivné náznaky. Hlava přestala spolupracovat s očima a rukama a já zapomínala na to, jak se co píše a co znamenají některá slova (tatínek, ikea, ibalgin). Jako bych ta slova slyšela úplně poprvé a ptala se ostatních na jejich význam. Začala jsem mluvit z cesty, blábolila jen začátky nedokončených slov, kterým jsem sama nerozuměla. Šum a tlak v uších neustával. Zhoršilo se vidění a po pár minutách už jsem komunikovat nedovedla vůbec, jelikož mi opět trnula pravá část obličeje - rty, jazyk a líce. Pociťovala jsem únavu a chtělo se mi náhle spát. Rodiče mě ihned odnesli do auta a jeli na pohotovost, cestu si nevybavuji - výpadek paměti.

Po rychlém vyšetření mi bylo sděleno, že se na nic čekat nemůže a zítra už může být pozdě. Což mě a všechny kolem vyděsilo ještě víc. Po příjmu byla ihned přivolána rychlá záchranka, která mě odvezla na jednotku intenzivní péče do Městské nemocnice Ostrava. Proběhla MR a převoz na JIP, kde mi byla aplikována intravenózní medikace v podobě infúzí. Sestřičky mě chodily kontrolovat snad každou minutu, jelikož bych na zvonek rukou nezazvonila. Se slzami v očích jsem usínala a nechtěla se dočkat rána. Jelikož jsem se po předchozí zkušenosti zajímala o ictus mnohem víc, věděla jsem, co v takových případech může nastat po pár hodinách. Brzké probuzení kolem páté ranní mě ale uklidnilo. Pohybovala jsem končetinami a bez problémů souvisle mluvila. V nemocnici jsem zůstala 4 dny a prošla dalším vyšetřením od odběrů krve na cévní trombózu přes počítačovou tomografii až po echokardiografii.

Týdny čekání na výsledky genetických testů trombofilních mutací byly nekonečné. I přesto mi byla okamžitě vysazena HA a další prášky. Výsledky testů dopadly negativně v pozitivním slova smyslu. DNA testy vyloučily riziko cévní trombózy a tím vyloučily i tu nejhorší možnou předpověď. Od té doby už žádné prášky pravidelně neberu. Celý leden a únor jsem opět procházela nemocniční oddělení a čekala na výsledky. Příčina nenalezena.

Naslouchej svému tělu

Po šesti měsících od vysazení HA přišel očekávaný přechod ke svobodnému bytí. Tělo bylo zbaveno všech chemikálií. Nastaly hormonální změny nesoucí s sebou tvorbu prvního akné v životě - pleť, záda, ramena, dekolt. Zprvu jsem s tím bojovala sama, ale nedařilo se. S léčbou mi pomohla až dermatoložka a po 3 měsících byla pokožka opět v pořádku. Zlepšila se kondice vlasů, váha klesla bez jakéhokoli úsilí o pět kilo a únava a chuť na sladkosti jsou pryč. Perioda je pravidelná i bez HA, krvácení opět slabé a 3 denní, jako tomu bylo před užívání prášků. Přetrvávaly však mírné bolesti před a při menstruaci v oblasti beder, břicha a pánve, ale i na to jsem našla řešení. Například přiložení teplého polštářku na podbřišek s hlubokým dýcháním do bříška - hormonální jóga. Přijímám často ty potraviny, které mému tělu prospívají, a díky tomuto "komplexu" služeb, které tělu dopřávám, je menstruace taková, jaká má být.

Nyní jsem zdravá, čistá a přirozeně vyrovnaná. Tyto okolnosti mi otevřely oči a já si uvědomila, jak moc je důležité si svého těla vážit a naslouchat mu. Snažit se ho udržovat v co největší čistotě, pohodě a věřit, že je dokonalé přesně takové, jaké je.

Ať už toto období s HA mělo jakékoliv důvody, jsem přesvědčena, že zde velkou roli hrála právě antikoncepce a kombinace nervového vypětí s nedostatečným oddechovým režimem. Už vím, že se nemá vždy dát na názory jiných a věřit svému vlastnímu rozhodnutí a svému tělu. Větší část nemocí těla má původ právě v duševním stavu a ten závisí na našem postoji k životu. Neodmítejme odpovědnost za své zdraví a nestylizujme se do role oběti. Měli bychom v sobě posilovat pocity vděčnosti a za každou jeho část a všechny funkce mu každodenně děkovat. Nejlepší, co pro něj můžeme udělat, je respektovat tělesná omezení, abychom viděli krásu svého těla i těla druhých. V každém věku a v každém stádiu lze jeho krásu objevit, ať vypadá jakkoli. Vypěstujme si ke svému tělu úctu, dokonalost se dostaví, nemusíme o ni usilovat. Naučme se proto všímat si víc naší tělesné a duševní schránky jako celku. Jdou spolu ruku v ruce a měly by být vždy v rovnováze.

A co je nejdůležitější? S každým nádechem vnímat a cítit lásku k sobě samým a také ke všemu, co je kolem nás. To je ten nejdůležitější základ pro to, aby se člověk mohl probouzet do radostného života plný síly, energie a láskyplné přítomnosti.

Příběh je od Veroniky a byl publikován v knize Život bez hormonální antikoncepce.

*Pozn. Po 3 letech jsem změnila ošetřujícího lékaře, jelikož nejen že neprováděl běžné kontrolní vyšetření (placené jako nadstandard), ale předepisování HA a léčiv prodávaných pouze u něj v ordinaci pro něj bylo přednější, než zdraví pacientek. Zájem a ochota cokoliv řešit byla nulová. Jako lékař u mě selhal. Testy na genetické dispozice ke zvýšené srážlivosti krve neproběhly, ani jsem na ně tehdy svým lékařem nebyla upozorněna a ani při žádné další kontrole. Rozhodla jsem se najít jiného gynekologa. Naprosto s jiným názorem na věc, ochotou, pochopením a přirozenou lidskostí, kterému mohu důvěřovat. A našla jsem právě takového. Je jím milá a zkušená paní doktorka, o které můžu říct jen to nejlepší.

**Pozn. Zabrousila jsem do hodin klinické propedeutiky a promítala si svou anamnézu, základní chorobné příznaky a chtěla znát odpověď. Netušila jsem, čím by to mohlo být, ale moje tělo to vědělo až moc dobře. Už delší dobu se trápilo a nemohlo unést zátěž, která na něj byla kladena. Musela jsem se zastavit a pochopit, co mi chce říct. Od té doby jsem se začala věnovat svému tělu do hloubky, začala jsem svému tělu dávat to, co skutečně chtělo a potřebovalo. Dostála jsem svému rozhodnutí v pravý čas.