Je mi padesát. No a? Život po menopauze nekončí

Silvia Vnenková je novinářka a autorka knihy Je mi padesát - no a? Najdete v ní příběhy žen, které se vyrovnávají se vším, co přináší věk 50+. Čelí pocitům prázdnoty, když děti odejdou z domu, prožívají odcizení v manželství, jiné zasáhne nevěra a odchod partnera, další mají starosti s nemocnými rodiči či se vyrovnávají s jejich smrtí. A také ženy po padesátce prožívají menopauzu. S laskavým svolením autorky sdílíme dva příběhy z knihy, které se dotýkají právě přechodu.

Příběh první

MYSLELA JSEM SI, ŽE SE MNE MENOPAUZA NETÝKÁ

Kláře je 55 let, podniká v oblasti zdravé výživy. Je deset let rozvedená, její dva dospělí synové žijí v zahraničí. Vždy byla plná elánu, energie, hýřila optimismem a překypovala dobrou náladou. Tvrdila, že věk je jen údaj v rodném listě...

„Když jsem po drobném chirurgickém zákroku nedostala menstruaci, vůbec jsem si neuvědomila, že právě končí nějaká etapa v mém životě. Že věci budou trochu jiné, než jsem si dosud představovala, že i mé tělo se začne chovat jinak. Vychutnávala jsem si, že mě už nebude obtěžovat menstruace, že budu moci jít si kdykoliv zaplavat a nebudu muset plánovat dovolenou podle menstruačního kalendáře. Viděla jsem zkrátka jen samé výhody a žádná varování.

A pak jsem se jednoho dne vzbudila a bylo mi nevolno. Tak divně. Nevěděla jsem, co mi tento stav připomíná, ale úplně cizí mi rozhodně nebyl. Pak jsem si uvědomila, že takhle jsem se cítila, když jsem byla těhotná... Teď jsem ale v žádném případě těhotná být nemohla, takže tato možnost automaticky odpadla.

Pak jsem se osprchovala, a než jsem se stihla obléct, byla jsem zpocená a mokrá jako myš, i když venku bylo kolem nuly. Naštvalo mě to a rozladilo.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že je tu období, jehož jsem se bála už pěkných pár let. Možná od puberty, možná od velmi rané dospělosti. Přechod. Menopauza. Bože, jak jsem tato slova nenáviděla! Měla jsem totiž v živé paměti, jak toto období prožívala moje máma. Návaly zimy a tepla, fobie z autobusu i z přecházení přes cestu. Stále si velmi dobře pamatuji, jak na ni její otec, můj dědeček, čekával na zastávce autobusu, aby ji doprovodil do práce. Šel s ní vždy alespoň přes dvě ulice, které nevyhnutně musela přejít. Ještě štěstí, že babička s dědečkem bydleli nedaleko mámina pracoviště.

Nevím, jak dlouho toto období trvalo. Měla jsem pocit, že celou věčnost... A když jsem jednou zaslechla, jak jí moje babička říká: „Liduško, a máš po mládí,“ začala jsem se přechodu vysloveně bát, děsila mne byť i jen myšlenka na něj. Byla jsem přesvědčená, že po přechodu končí život. Ten život, jaký jsem měla ráda. Plný vzrušení a novinek. A náhle by se přechod měl týkat i mne? Odmítala jsem tomu uvěřit!

Vždyť jsem si na padesát vůbec nepřipadala! I když jsem popravdě netušila, jak bych se vlastně v padesáti měla cítit. Staře? Nepotřebně? Bez energie? Bez plánů do budoucnosti? Skutečně nevím. Vím jen, že jsem byla přesvědčená, že takhle mizerně by to asi mělo vypadat. Jenže já se tak rozhodně necítila!

Stále jsem měla dost energie na všechno, co jsem si naplánovala, stále mne zajímaly nové věci, nové projekty, radovala jsem se z každé změny. Dnes se ale ptám – opravdu z každé? Z přechodu jsem se tedy neradovala vůbec.

Nedokázala jsem si představit, že bych už vlastně mohla být babičkou, protože synům se blížila třicítka, ale myšlenka na vnoučata mě úplně paralyzovala. Neuměla jsem si představit, že mi nebude dobře na poledním slunci na pláži, že se po dni naplněném různými aktivitami budu cítit vyčerpaná a unavená. A už vůbec jsem si nedokázala představit, že krůček po krůčku, úplně nepozorovaně přiberu dvacet kilo. Muži se mnou pomalu přestanou flirtovat a budou se chtít bavit spíše o práci, o tom, jaké mají starosti s dětmi, že je trápí zažívání...

A všechno bylo najednou tady. Nevolnosti, návaly, náladovost, deprese. A když jsem se nenasoukala do svých největších kalhot, rozplakala jsem se. Připadala jsem si hnusná, nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla, bylo mi ze sebe prostě zle. Musela jsem se sebou začít něco dělat, jinak bych se určitě zbláznila, nebo bych spáchala sebevraždu. Jenže kde začít? Nastartovala mě moje švadlena Bětka, jíž jsem si postěžovala, že jsem ještě nikdy nebyla tak tlustá. „Ale taky ti ještě nikdy nebylo padesát,“ odpověděla mi a já jsem si uvědomila, že má pravdu.

Připustila jsem, že věk není jen údaj v rodném listě. Že mému organismu, mému tělu je opravdu padesát a já to prostě nemůžu ignorovat. I když se cítím ve výborné kondici, i když jsem zdravá a nikde mě nic nebolí ani nepíchá, i když si myslím, že mám před sebou ještě desítky let. Možná mám. Věřím tomu a podle toho si plánuji svůj život. Ale teď je mi padesát a moje tělo se dostává do další etapy. Tak jak se v pubertě chystalo na dospělost, se teď připravuje na stáří. Ne nadarmo se tomuto období říká přechod. Prostě po období dospělosti přecházíme do dalšího období, do další životní etapy, pouze s tím rozdílem, že na dospělost jsem se velice těšila, zatímco na stáří už ne...

I když, ruku na srdce, dospělost pro mě byla trošku zklamáním. Představa, že si konečně budu moci dělat, co chci, ztroskotala na zodpovědnosti dospělých za všechno, co udělám. To, co se mi původně zdálo růžové, bylo vlastně obyčejnou každodenní šedí. Že toho „musím“ bylo nakonec mnohem více než v dětství.

Možná mě podobně překvapí i stáří. V tom lepším smyslu, „musím“ bude asi o něco méně než „můžu“. Že si toho skutečně budu moci více dovolit. Více se věnovat sobě, tomu, co opravdu chci a co opravdu potřebuji. A že si budu moct dovolit i ta kila navíc. Možná i partnera?

Při této představě mě už stáří vůbec neděsí, spíše se na něj těším. No, možná, že „těším“ není ten úplně správný výraz, ale rozhodně jsem na něj zvědavá. Příjemně zvědavá.

Každopádně, když jsem se smířila s tím, že už je mi opravdu padesát, připustila jsem si, že skutečně stíhám méně než před pár lety, že mám vrásky, které nevyhladí žádný zázračný krém, celulitidu, povadlou kůži na rukou, docela se mi ulevilo. A hle, přestaly i ranní nevolnosti, návaly, přestala jsem být plačtivá, pominuly deprese i bezdůvodné změny nálad.

Musím říct, že dnes se cítím mnohem více ve své kůži než před pár lety, možná i lépe než před pár měsíci. Připadám si opět svěží, plná energie a plánů do budoucnosti, jen jsem klidnější, méně impulzivní, rozvážnější. Tahle nová Klára se mi začíná celkem líbit.

A už se těším i na vnoučata, jenže synové zrovna teď stejnou radost nesdílejí.

Příběh druhý

PRO MANŽELA JSEM NEPŘESTALA BÝT PŘITAŽLIVÁ

Evě je 54 let, pracuje jako pedagožka. Má dvě dospělé děti a v harmonickém manželství žije už více než třicet let. Vždy byla zvyklá své problémy řešit, málokdy měla chuť něco vzdávat.

„Když mi začala vynechávat menstruace, lekla jsem se, zda nejsem těhotná. V padesáti by to nebyla žádná povzbuzující informace! Bála jsem se o tom vůbec s někým mluvit, jak jsem se styděla. Už jsem řešila, co udělám, budu-li doopravdy těhotná, ale k žádnému závěru jsem nedošla. Dříve než jsem se odhodlala koupit si těhotenský test (vždycky jsem se mohla tvářit, že ho kupuji pro dceru), začala jsem si více všímat svého těla. Bylo evidentní, že se s ním něco děje, něco, co se mi ale ani trochu nelíbilo. Na těhotenství to ale nevypadalo...

Začala jsem se zčistajasna a bez zjevné příčiny potit, začala jsem bez zjevných důvodů přibírat. Když nezabíraly žádné osvědčené metody na hubnutí – odlehčené dny, omezení sladkostí ani hladovka, uvědomila jsem si, kolik mi je let, a všechno do sebe začalo zapadat. To, co mě tak rozladilo, byly první příznaky menopauzy.
Hned jsem si vzpomněla na matku a zamrazilo mě v zádech. Viděla jsem před sebou starou, unavenou ženu, která dvakrát skončila v nemocnici na gynekologii. A nebyla to jen máma, pro koho toto období znamenalo téměř konec světa. Pokud si pamatuji, všechny máminy vrstevnice se tvářily, že menopauza je to nejhorší, co je mohlo potkat. Odevzdaly se všem jejím příznakům a trpně očekávaly už jen důchod, stáří a smrt.

Rozhodně jsem nechtěla skončit jako máma! Nechtěla jsem skončit v nemocnici, bezmocná, utrápená a odevzdaná osudu. Nicméně jsem netušila, jak hluboko mám v sobě představu o menopauze zakořeněnou i já a jak jsem ji hned začala realizovat. Úplně automaticky, podvědomě. Začala jsem se chovat jako stařenka, dokonce jsem se nahrbila, chodila jsem pomaleji a fyzicky se šetřila. A nejen to! Dokonce jsem se začala oblékat jako stará. Já, která miluji všechny odstíny fialové, jsem se neodvážila dát na sebe jinou než černou, šedou a nevýraznou hnědou barvu. O střihu à la „usedlá stará žena“ nemluvě...

Abych završila všechny představy o tom, co ženu v tomto období čeká, přesvědčila jsem sama sebe, že se taková tlustá a stará už nemůžu nikomu líbit. A už vůbec ne manželovi! Vždycky jsem byla spíše štíhlejší, měla jsem napnutou kůži, pevnější prsa i zadek. Neuvědomila jsem si, že to nebylo včera ani předevčírem, že jsem se ze štíhlé mladé krásky nezměnila na zralou ženu plnějších tvarů ze dne na den. Hrůzou jsem trnula, co se stane, až mě manžel uvidí nahou, proto jsem si dávala velký pozor, abych se svlékala až potmě.

Aby toho nebylo málo, oplakala jsem i fakt, že už nikdy nebudu moct mít děti, což se mi později zdálo asi nejabsurdnější. Vždyť už jsem měla dvě dospělé děti a nepamatuji si, že bych kdy toužila po dalším. Kromě toho mít dítě v padesáti se mi vždycky zdálo riskantní a nezodpovědné. Takže opravdu netuším, co mě tak rozlítostnilo. Snad jen ta samotná skutečnost, že tato možnost definitivně padla.“

„Přiznávám, že mi trvalo docela dlouho, než jsem si všimnul, že je Eva nějaká jiná,“ říká o tom, jak vnímal Evinu menopauzu, její manžel Pavel. „Ne že by se nějak viditelně změnila navenek, ale začala se chovat jinak než předtím. Byla nejistá, zranitelnější, méně sebevědomá, možná i smutnější. Kamsi se mi vytrácela ta rázná, energická Eva. Připadalo mi, že je ve vztahu ke mně nesvá, nervózní. Jako by se bála být tou živelnou ženou, jak si ji pamatuji od našeho prvního setkání. Vůbec jsem tuto změnu nechápal, v mých očích byla Eva stejně ženská a přitažlivá jako předtím. My muži nevnímáme menopauzu nijak zvlášť dramaticky. Ani ženskou ani mužskou. Bereme ji jako součást života, jako jeho přirozený vývoj a směřování. Prostě stárneme. Má to sice svá negativa, ale také nezpochybnitelná pozitiva. Například nikdo už od nás neočekává, že budeme štíhlí svalovci, nemusíme v noci vstávat k plačícímu potomkovi, ani se zajímat, jaké školy budou pro naše děti nejvhodnější.

Na druhou stranu chápu, že žena toto období prožívá úplně jinak. Když jsem si uvědomil, že Eva je s největší pravděpodobností v tomto citlivém období, chtěl jsem ji nějak podpořit. Řekl jsem jí, že se mi stále líbí a že neztrácí žádnou ze svých ženských hodnot, protože to prakticky není možné – vždyť ženou bude navždy. Jen už nemůže být matkou, ale to bych jako problém skutečně neviděl.
A Eva se rozpovídala o tom, co se s ní a v ní odehrává, jak toto období vnímá, co je pro ni důležité, co ji trápí, z čeho má strach. Bylo evidentní, že se jí ulevilo, když zjistila, že o tom se mnou může mluvit.
Myslím si, že po těchto rozhovorech se začal měnit i náš vztah. Pokud v něm předtím bylo cítit trošku napětí, teď se zklidnil a my dva jsme začali být vnímavější jeden ke druhému, sladěnější, což se velice pozitivně odrazilo i v našem sexuálním životě.“

„Pavel mi skutečně velice pomohl. Když mě upřímně ubezpečoval, jak se mu stále líbím, cítila jsem, jak se ze shrbené stařenky stává opět ta sebevědomá zralá žena. Poslouchala jsem, jak mi říká, co všechno ještě máme před sebou, a začala jsem se těšit na etapu života, do které jsem právě vstupovala. Byl to právě Pavel, kdo mne upozornil na to, že moje zralost má nezpochybnitelné plusy v tom, že mám hromadu zkušeností, o které se mohu opřít, na nichž mohu stavět, které dokonce mohu předat i jiným ženám.

Hned mi bylo líp. Pocení a návaly jsem přestala vnímat jako nevratnou katastrofu. Snažila jsem se zjistit, co se právě v tu chvíli se mnou děje, co těmto nepříjemným stavům předchází, a přišla jsem na to, že návaly a pocení přicházejí tehdy, když se vrátím ke svým původním představám, jak by menopauza měla probíhat, a zapomenu na to, že už ji dávno vnímám úplně jinak.

Abych však náhodou na ten svůj starý názor nezapomněla, velmi rychle mi ho připomene moje gynekoložka. To, že mne poslala na mamograf, jsem vzala v pohodě, ale když mi začala vnucovat všelijaké náplasti a bylinkové preparáty jen proto, že jsem v přechodu, proti tomu jsem se už ohradila. Nebyla jsem totiž ochotná brát žádné podpůrné prostředky, abych prošla menopauzou. Jsem přesvědčená, že jakékoliv preparáty, ať už mají nálepku light nebo přírodní, jen překrývají příznaky a nedovolí mi naplno si uvědomit všechny změny, kterými procházím, pochopit je a respektovat. Tím nechci tvrdit, že moje přesvědčení bude všelékem, a už vůbec ne, že vyšetření na mamografu a další prevence jsou zbytečné. Tehdy jsem to ale cítila jinak (a vlastně to tak cítím dodnes). Především jsem byla odhodlaná naučit se poslouchat své tělo, vnímat ho tak, abych přirozeně přešla do další, věřím, že kvalitativně vyšší etapy života. Ostatně v pubertě nám také nikdo žádné léky na dospělost nedával.

Nedokážu s jistotou říct, zda už mám menopauzu za sebou, jisté však je, že už nepociťuji žádné nepříjemné příznaky. Fyzické ani psychické. Naopak, cítím se svěží a plná sil. A vrátila jsem se ke své oblíbené fialové."

Pokud chcete číst dál, další příběhy, knížka Je mi padesát - no a? je stále k sehnání v internetových knihkupectvích. Silvia Vnenková na ní spolupracovala se svou dcerou, psychiatričkou Luciou Vaškovou, která k zaznamenaným příběhům přidává svůj analytický pohled do lidských duší a popisuje možné cesty vedoucí z "vychozených chodníčků našich přesvědčení a postojů a začarovaných kruhů našich myšlenek a představ" k větší spokojenosti v mezilidských vztazích.