Karolina Rauschertová: Na chlapy zásadně nenadávám. O lásku stojí za to zabojovat

Chcete hrát v lásce první ligu? Praktická příručka Péče o lásku by vám s tím mohla pomoci. Karolina Rauschertová ji psala s přáním, aby se lásku naučilo dávat i přijímat co nejvíc lidí. Povídali jsme si s ní o důležitosti vzájemného naslouchání, pocitu bezpečí ve vztahu, o kuráži sdělovat partnerovi svá intimní přání i o zabijácích touhy. "Prudit druhého za maličkosti nebo kritizovat za každou cenu není sexy za žádných okolností," říká autorka "malé knihy o velké lásce".

Jaké jsou první ohlasy na vaši knížku, Karolino. :)

Zatím jen velmi pozitivní, co se týče formy i obsahu, tak z toho mám samozřejmě obrovskou radost.

Karolina Rauschertová - autorka knihy Péče o lásku
Karolina Rauschertová - autorka knihy Péče o lásku

Už nějaký čas píšete inspirační blog Umění milovat, jak se ve vás zrodila touha napsat také knihu?

Přiznám se, že napsat knihu byl už můj skoro i dětský sen. Akorát ho pak zaválo menší sebevědomí a nedostatek kuráže. A taky jsem dlouho nevěděla, o čem vlastně psát. Věnovala jsem se překladům, to mě moc bavilo a mohla jsem se za to trochu „schovat“. Autorsky jsem si na nic dlouho netroufla. Pak jsem začala psát komerční i nekomerční články na různá témata. Oživilo se to ve mně zase až později, když mě napadlo využít své letité znalosti a psát o lásce ve vztazích. Odborně-populárně-osobní styl mě baví. Myslela jsem si na knihu, jasně že ano, ale tehdy začaly být hodně v kurzu blogy, tak jsem se nechala zlákat modernější formou. Ale bylo to dobře, za těch pět šest let můj přístup k lásce a vztahům zase víc vyzrál a vytříbil se. Vydání knihy pak bylo asi taky trochu i odpověď na krizi kolem čtyřicítky, potřebovala jsem nějaké svoje hmotné „dílo“, chtěla jsem si ji nadělit ke čtyřicátinám. Pár let od nápadu uběhlo, už mi táhne spíš na padesátku. :-) Akorát mě to ale utvrdilo v tom, že vše kolem lásky chce prostě svůj čas. Láska zraje! 

Kniha Péče o lásku

Celý váš blog i knížka se týkají umění přijímat a dávat lásku, aktivně na kvalitě a blízkosti ve vztahu pracovat a usilovat o bohatý intimní život. To by chtěl ostatně mít kdekdo, ale každý za tím nejde tak houževnatě jako vy, možná čekáme, že "se to prostě stane". Jako by se vztahy "děly", ne tvořily. Čím to, že jste se rozhodla vzít oblast lásky pevně do svých rukou?

Úplně nevím, měla jsem to tak snad odjakživa, možná je to i povahou. Byla jsem vnímavá už jako dítě a řešila jsem, jak se kdo k sobě vzájemně chová, co to dělá s atmosférou v rodině. Když zrovna nebyla dobrá, bylo mi to strašně líto a snila jsem o tom, co já jednou určitě udělám líp. Psychologie byla v rodině téma, tatínek byl psycholog, maminku psychologie vždycky zajímala. V 18 letech mi doporučila k přečtení dvě zásadní knihy mého života – Umění milovat od Ericha Fromma a Nevyšlapanou cestou od Scotta Pecka. Obojí vřele doporučuji, mimochodem. A z nich to prostě jasně vyplynulo. Řekla jste to moc hezky. Častěji slyšíte, že na lásce ve vztazích se musí aktivně „pracovat“, ale to nezní moc atraktivně, zavání to povinností nebo něčím nepříjemným. Daleko hezčí a výstižnější je, že vztahy se aktivně „tvoří“, protože přesně tak to je.

Radí se s vámi lidé o svých vztazích? Jste pro přátele vrba číslo jedna? :) A v čem či na čem podle vás blízkost v partnerských vztazích nejčastěji drhne?

Ano, jsem vyhlášená vrba. :) To je v dnešní době asi každý, kdo umí naslouchat, protože naslouchání je v komunikaci mezi lidmi strašně vzácné zboží. A myslím, že právě na neschopnosti naslouchat jeden druhému intimita a oběh lásky ve vztazích drhne. Dlouhodobé nenaslouchání postupně vede k podprahovému problému „zákopového“ rázu. Je pak čím dál těžší najít společnou nit, dokázat otevřeně řešit věci, ale i vidět na druhém to dobré a vzájemně se podporovat. Je to škoda, a když to vidím u svých blízkých a přátel, úplně mě to bolí. A s radami je to dost ošemetná věc. Většina lidí si daleko radši jen postěžuje a hodí všechno na toho druhého, než aby si vzala něco k srdci a začala od sebe. Jak nejsem oficiální terapeutka a nemám „z lásky“ doktorát, takže dlouho byl častý závěr mých rad, byť vyžádaných, takové to „no jo, ale ty máš Petra, víš, u tebe je to něco jiného...“. Ano, já sice mám úžasného Petra, to je pravda, ale bez aktivního přístupu a vervy posouvat sebe dál jsme mohli být úplně někde jinde.

Blíží se Valentýn – to je asi ideální příležitost lásku občerstvit...

Určitě, každá příležitost k vyznání lásky jakýmkoliv způsobem je dobrá a je škoda ji nevyužít! Nemusí jít jen o hmotné dárky – kompliment, pochvala, procházka, nějaký společný zážitek, to přece tak potěší. V případě Valentýna je ale potřeba počítat i se sabotéry, kteří ho jako „zavlečený“ svátek ze zásady neslaví. Nemusí v tom být nic osobního, je potřeba si to s partnerem akorát vyjasnit a podle toho se zařídit. Někdo třeba není na okázalejší projevy lásky, někoho představa vyjadřovat lásku „na povel“ trochu děsí a nic moc z něj stejně nevykřešete. Takže za mě je nejlepší si říct, čím si navzájem uděláte největší radost, a nějak to zkusit vyladit. Překvapení romantiku nedělá, to je mýtus. Ve výsledku jde hlavně o to, jak je na tom taková ta podprahová úroveň spokojenosti ve vztahu a jestli si lásku projevujete pravidelně. Představa, že dlouhodobou citovou vyprahlost zachráníte jednou za rok drahou večeří při svíčkách, tak ta bohužel nefunguje ani na svátek všech zamilovaných. Naopak když se o lásku pečuje dobře po celý rok, málokdo pak řeší, jestli se jde na večeři nebo dostanete kytku zrovna na Valentýna nebo ne.

Vaše knížka je o partnerské komunikaci, tedy i o sexu. Citujete dr. J. Richarda Cookerlyho: "Stačilo by se naučit používat pouhých devět slov a dost lidem by to obrátilo sexuální život k lepšímu. Ta slova jsou nahoru, dolů, doprava, doleva, víc, míň, rychleji, pomaleji a dobrý." Proč je tak těžké říct druhému, po čem toužíme a co nám v sexu vyhovuje, a jak se to dá trénovat?

Jsem si dobře vědoma, že mnoho v mé knize uvedeného, ne-li téměř všechno, se daleko snáz řekne, než udělá. Co se týče sexu, tak to platí asi stonásobně. Ono je to v intimních vztazích fakt těžké, a když dojde na sex, tak tam jdete vyloženě na dřeň sebe sama. Uvnitř jsme každý uzlík pocitů všeho druhu, narazíme na stud, strach, nejistotu, nevěříme si, máme mindráky, i když rozumově mohou být kolikrát úplně mimo. Za každý moment, kdy sebereme odvahu a vyrazíme mimo komfort a rutinu, jdeme do toho i přes to všechno, tak za to si zasloužíme vyloženě metál. A ten v podobě velké fyzické slasti kolikrát i dostaneme, ale sebrat tu odvahu není jen tak, je to náročné. Je tam taky strašně důležitá vzájemná důvěra a podpora, pocit bezpečí, že „můžu“ zkoušet, můžu říct, co chci, a ten druhý to ustojí. To je podhoubí, které ale budujete spíš mimo sex. V běžném, provozním chodu života. V rámci různých diskusí, vyjednávání i konfliktů. Zásadní je právě to naslouchání, o kterém tu už byla řeč. Když si neumíme naslouchat a odmítáme to jeden druhého vzájemně učit – třeba protože „sorry, ale to má dávno vědět přece, vždyť jsme spolu už xy let...“ – tak očekáváme od druhého spíš to horší. Nepodporu, kritiku. To bohužel chuť sdílet touhy a zkoušet dost ubíjí.
Ale když se i přes to všechno přece jen odvážíme, jen tak opatrně zpočátku, nejlepší je zkoušet terén tak, že o sex vlastně nejde. Dáte si spíš za úkol bádat, jak to máte různě s doteky, děláte si např. mnou tak oblíbené amatérské masáže „mimo soutěž“, abych tak řekla. To často docela pomáhá. Minimálně je to prostě příjemné. Taková masáž nohou je třeba super věc.

Moc se mi líbila pasáž, jak nezabíjet mužskou sexuální touhu peskováním, výčitkami, uštěpačnými poznámkami a přílišnou dominancí. Píšete, že "pro některé ženy je obdiv vůči muži skoro až sprosté slovo", a odmítáte se smířit s tím, že tohle je feminismus. Souzním s vámi a zajímá mě váš pohled na feminismus "laskavý" a na ten "tvrdý a nekompromisní", pokud to můžu takhle generalizovat.

Předně bych ráda podotkla, že to zmíněné peskování, uštěpačné poznámky a další nelaskavé a hrubé formy chování či komunikace jsou v knize uvedené jako zabijáci sexuální touhy obecně, tedy jak mužské, tak ženské. Prudit druhého za maličkosti nebo kritizovat za každou cenu není sexy za žádných okolností. Ani v knize, ani v životě ale nestraním ženám nebo mužům. Jsem žena, jsem v ženském nastavení života spokojená, zároveň muže a mužskou energii v životě miluju a potřebuju. Souhra ženství a mužství je obohacující, jinak by to v životě byla hrozná nuda. Co se feminismu týče, feministka jsem ze své podstaty. Jsem laskavý člověk a základní respekt člověka k člověku považuji za morálně nejvyšší hodnotu. To, že žena je rovna muži, je pro mě tedy naprosto normální, přirozená věc, nijak o tom nehloubám. Včetně všech praktických společenských důsledků z toho plynoucích. Nejsem sice aktivistka, vybírám si své bitvy, ale dokážu se sama sebe i jiných žen zastat, upozornit, když někdo hranice překročí a je to moc. Ale záleží, jak to komunikujete. Na pohrdání nebo snižování hodnoty druhých jsem hodně citlivá. A s tím se, bohužel, setkávám jak v chování mužům vůči ženám, tak v chování žen vůči mužům. Ani jedno nemám ráda. Stejně důležité jako sdílet negativní zpětnou vazbu je vyjádřit i tu pozitivní, umět se vzájemně ocenit a pochválit. To mi u některých žen chybí, i když vím, že to třeba může být důsledek jejich frustrace nebo nízkého sebevědomí. Ženy, které nedokážou muže ocenit, berou jejich kvality jako samozřejmost a upozorňují jen na negativa, se chovají přesně tak, jak nechtějí, aby jednali muži vůči ženám. Skutečně bývám svědkem situací, v osobním životě a i ve veřejném prostoru, kdy se ženy vyjadřují o mužích hnusně, je to úplně zbytečné a ta kontrolka se mi rozsvítí. Myslím, že tudy nevede ani cesta feminismu, ani cesta férových a láskyplných vztahů. Takže v kruhu kamarádek se zásadně nepřidávám k žehrání typu „no jo, chlapi, no, co čekáš...“. Povídat si o tom, jak jsou příšerní, slabí, nevědomí, takoví a makoví, a k „čemu“ nám vlastně jsou, když ženy jsou přece snad až světice, to mě absolutně nebaví. Když se ohradím nebo zmíním i něco pozitivního, za co by si ten muž skutečně obdiv třeba zasloužil, cítím obvykle najednou ostražitost, nebo dokonce až odtažitost. Mrzí mě to samozřejmě, ale to se nedá nic dělat. Mám ráda ženy a mám ráda i muže a házet na sebe vzájemně špínu mi přijde k ničemu, to vůbec nedává smysl. Vždy je to případ od případu bez ohledu na pohlaví.

Pravda je, že když jsem četla vaši knížku, přišlo mi, že je hlavně pro páry, které jsou v zásadě v pohodě a spokojené, jen by chtěly být ještě spokojenější. Vnímáte ji jako nadějnou inspiraci i pro lidi, mezi kterými zeje hlubší propast odcizení?

Ano, to máte pravdu, původní záměr knihy je, aby se stala hlavně zdrojem motivace, podpory, prevence. Osobně bych něco takového ráda četla i ještě předtím, než jsem se do dlouhodobého vztahu pustila, v rámci určité korekce iluzí a očekávání. Ale jinak jsem hodně opatrná. Pokud mezi sebou partneři už cítí propast, nedokážou se k sobě vztáhnout pozitivně nebo jakékoliv snahy dopadly špatně, pak to nejlepší, co by si z knihy mohli vzít, je motivace, aby se se svými problémy co nejdříve obrátili na odborníka – ideálně párového terapeuta. Zmiňuji to tam radši na více místech a myslím to naprosto vážně. S dlouhodobou, podprahovou frustrací vám žádná kniha nepomůže. A tato, která je v něčem i dost zkratkovitá a záměrně odlehčená, už vůbec ne. Požádat o pomoc je skutečně někdy úplně to nejlepší, co můžete udělat. Rozhodně není na co čekat, tím propast většinou jen roste. Možná se podaří krizi překonat, i když vypadá děsivě, možná ne. Každopádně o lásku stojí za to zabojovat! Sama jsem byla svědkem, že se pod vedením odborníka partneři vlastně teprve naučili, jak zacházet s emocemi, jak zahojit staré i nové rány, jak si lásku projevovat a na čem vztah znovu stavět. Umění milovat se dá naučit – v tom prostě jsem optimistka. A i když třeba daný vztah nakonec nedopadne, dobře ošetřené emoce jsou pak velmi cenné zkušenosti, z nichž si můžete osvojit lepší vztahové dovednosti a aspoň pak neopakujete stejné chyby...

Kniha Péče o lásku
Knihu Péče o lásku od Karoliny Rauschertové najdete na www.maluna.cz.

 

karolina_rauschertova
Karolina Rauschertová
Překladatelka, redaktorka, blogerka, autorka knihy Péče o lásku

Karolinu baví psaní a práce s textem všeho druhu, ale úplně nejradši píše o lásce. Více než 20 let je vášnivou badatelkou v oboru opravdové lásky a umění milovat. Středobodem jejího zájmu je péče o lásku v dlouhodobých vztazích. Aktivně žitá láska je podle ní každodenním zdrojem energie, zdraví, radosti a spokojenosti pro všechny zúčastněné. Sama je živoucím důkazem, že snad všechny dovednosti umění milovat se dají vědomě učit a kultivovat. Umění milovat.cz je inspirační zdroj odborných i laických poznatků, tipů, postřehů a zajímavostí o lásce v praxi.

Hana Fořtíková
Autorka článku

Máma dvou kluků a panička psí holky Brusinky. Vystudovala bohemistiku na FF UK a živí se od těch dob češtinou, korekturami, psaním. Aby si odpočinula od sezení u počítače, usedá pravidelně do výcvikového vozidla a regeneruje svou rodičovstvím namáhanou nervovou soustavu jako instruktorka v autoškole. Miluje procházky lesem, šití a život tak vůbec :-)

Na Kalíšku pro vás píše a překládá články a těší ji, že i tím může podporovat ženy na jejich cestě za sebepoznáním, spokojeností, zdravím a lepším životem.

Články autorky

Doporučujeme také následující články

Sexuální pomůcky a sebepotěšení

Jaký máte na erotické pomůcky názor? Používáte je a jsou pro vás příjemnou součástí vašeho sexuálního života nebo je vnímáte jako určitou formu zvrácenosti? Názory a postoje se k erotickým pomůckám různí. V tomto článku se podíváme na to, jak se tyto pomůcky za poslední dobu proměnily, jaké si můžete vybrat a proč může být dobré je používat.