Pohádka o keři s temnými plody

Na té zahradě rostly ty stejné stromy, bylinky a keře již dlouhá léta, jen velmi zřídka tam paní zasadila novou rostlinu. Rostliny si mezi sebou často povídaly. O tom, odkud pocházeli jejich předci, proč některé milují slunce a jiné stín, proč paní zahrady tak ráda sbírá jejich plody a k čemu je asi používá, i o tom, jak se zrovna mají.  Paní zahrady si se svými rostlinami povídala také, vždy jim též děkovala za plody, květy, listy či jiné části rostliny, které sbírala a dále zpracovávala. Čas na zahradě spokojeně plynul.

Jednoho dne však paní zahrady zasadila nový keř. Byl vysoký asi 1 m, se střídavými, jednoduchými, celokrajnými listy s vroubkovanými okraji. Přítomnost nového keře ostatní rostliny zaskočila, a tak tento keř jen tiše sledovaly a tajně si mezi sebou šuškaly, kdo to asi je, odkud se tu objevil, a co to má vlastně znamenat. Žádná z rostlin na nový keř nikdy nepromluvila, tak trochu uraženě si povídaly jen mezi sebou. A tak postupně sledovaly, jak na novém keři vyrašily malé bílé, narůžovělé kvítky s 5 okvětními a 5 kališními lístky, složené v chocholičnatém květenství. Květy se na konci léta postupně proměnily v temné malvice, na které se slétali ptáci z širokého okolí. Část plodů si přišla nasbírat i paní zahrady, což mezi ostatními rostlinami vzbudilo zvědavost, ale přesto zatím žádná z nich keř neoslovila. Na podzim se pak listy keře zbarvily červenými a oranžovými odstíny. Pak přišel první sníh a celá zahrada se postupně uložila ke spánku.

Skončil starý rok a začal nový. Přešla zima a zahrada se pomalu začala probouzet. Rozespale se protahoval dřín a kdoulovec, pak se přidala kalina, šeříky i další keře. I náš nový keř se probouzel do svého prvního jara na zahradě. Rostliny si mezi sebou začaly, ostatně jako každý rok, sdělovat své zážitky z období, kdy odpočívaly, a náš keř se několikrát nadechl s tím, že by se zapojil do debaty, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Až jednoho dne to nevydržel muchovník, který na náš keř tak trochu žárlil, protože měl podobné plody. „Ty,“ ukázal větvičkou na náš keř. „Přišel čas, abys nám konečně řekl, kdo jsi, odkud ses tu vzal a co tu vlastně chceš,“ řekl se špatně skrývanou žárlivostí v hlase. „Já?“ zamrkal překvapeně nás keř. „Já jsem temnoplodec černoplodý, ale mnohem častěji mi říkají arónie, nebo černá jeřabina,“ pokračoval nesměle. „Patřím do čeledi růžovitých (Rosaceae). Moji předci přijeli do Evropy někdy kolem roku 1700, původně pocházejí z vlhkých lesů na východě Severní Ameriky“. To už jeho vyprávění naslouchala skoro celá zahrada. 

„No, a k čemu jsi dobrý?“ zeptala se trochu namyšleně máta. „Moje listy používají lidé i čerstvé, ale dělají ze mě třeba voňavý éterický olej,“ pokračovala. „Hmmm, tak já moc voňavý nejsem, ze mě éterický olej nedělají,“ odpověděl trochu posmutněle náš keř. „Ale moje plody jsou pro lidi i zvířata velmi zdravé,“ pokračoval keř zamyšleně. „Co je na Tvých plodech tak výjimečného?“ zeptal se se stopou žárlivosti v hlase muchovník. „Nevím, jestli výjimečného,“ tiše odpověděl náš keř, „ale obsahují velké množství vitamínu C, dále hodně jódu, ale také fosfor, vápník, hořčík, draslík a rutin.“ „Páni!“ obdivně vzdychla jahoda. „To jsi pro lidi opravdu hodně důležitý! Na co tě člověk používá?“ pokračovala. „No, ono mě zatím používá docela málo lidí. Díky vysokému obsahu antokyanů mají moje plody lehce svíravou chuť. Ale oni netuší, že právě ty antokyany mají velmi silný antioxidační účinek,“ povzdechl si keř s temnými plody. „Moje plody tak působí proti volným radikálům, mají vliv na krevní oběh a snižují hladinu cholesterolu i krevní tlak. Ba dokonce i při cukrovce jim mohu pomoci, můj sorbit mohou použít jako přírodní sladidlo,“ pokračoval keř s nadějí v hlase. „Možná se tvé plody naučí časem upravit, aby byly chutnější,“ utěšovala arónii ostružina. „Však někteří to už umí,“ rozzářil se keř. „Dělají ze mě džem či kompot. Někteří mě i suší na čaj či jako přídavek do jídel. Taky občas dělají tinktury a sirupy. A někteří umí vyrobit i víno, brandy nebo likér,“ dodal náš keř spiklenecky. „Moje plody jsou totiž nejchutnější až dokonale vyzrálé, tedy v září či později. A klidně se dají sbírat až po prvních mrazících, tedy pokud je do té doby neozobou ptáci,“ zasnil se lehce. „Páni, ten je taaaaak úžasný,“ rozzářila se borůvka. „Myslím, že se k nám na zahradu hodíš, krásně nás všechny doplňuješ,“ pokračovala. I muchovník se už tvářil mnohem přívětivěji.

Rostlinky na zahradě pokračovaly toho dne v povídání hodně dlouho. Náš keř se zajímal i o ostatní rostliny na zahradě, vyptával se na paní zahrady a čím víc toho slyšel, tím větší měl radost, do jaké krásné zahrady se dostal. Byl spokojený, že se dostal na místo, kde se k rostlinám někdo chová s respektem a láskou a byl rád, že ho ostatní rostliny přibraly mezi sebe. Rostliny si pravidelně povídaly mezi sebou, teď už i s keřem s temnými plody. A čas na zahradě dál spokojeně plynul, a protože paní zahrady se o ně s láskou stará, spokojeně plyne dodnes.

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Temnoplodec
https://sever.rozhlas.cz/aronie-opomijeny-zachrance-civilizovaneho-cloveka-6830645
https://www.aronie-cz.cz/

Recept na likér z arónie

(podle Kuchařky ze Svatojánu)

Půl kila vyzrálých plodů aronie rozmačkáme nebo pomeleme a ve sklenici je zalijeme 500 ml domácí pálenky. Vmícháme 10 rozdrcených tobolek zeleného kardamomu a lžičku strouhaného galgánu. Zakryjeme a postavíme na 2 měsíce na okno. Denně protřepeme. Po 2 měsících přefiltrujeme. Půl litru vody svaříme s půl kilem rapadury (nebo cukrem) a po vychladnutí promícháme s přefiltrovaným alkoholem s aronií. Uchováme v tmavé lahvi v chladu, denně užíváme štamprličku.