Šestinedělí

Šestinedělí bývá nádherné, intenzivní a zároveň velmi turbulentní období s obrovskou amplitudou. Díky hormonům se často střídají pocity blažené euforie s úzkostmi a strachy, které mohou v nejtěžších případech vést až k depresím. Naše kultura bohužel zapomíná na to, jak křehké a důležité tyto poporodní dny/týdny jsou a zároveň jak zranitelná je sama matka, která by si v ideálním případě zasloužila maximální ohleduplnost a také podporu a péči svého okolí.

Z mé zkušenosti je prvním klíčem k šestinedělí zajistit si ještě před porodem okruh lidí, kteří mě po příchodu miminka rádi opečují nebo mi pomohou s hlídáním, abych například měla možnost se v klidu osprchovat či si zařídit nějaké jiné důležité potřeby. Může to být rodina, kamarádky, případně dula, porodní asistentka, laktační poradkyně nebo fyzioterapeutka. Každá máme jinou situaci, potřeby i zdroje. Zároveň je důležité si uvědomit, že pestrý kruh lidí v mé blízkosti mi může vyhovovat, dost možná ale naopak ocením spíš soukromí.

V každém případě je důležité nebát se prosit o pomoc. V naší společnosti se vyvinul dost toxický mýtus toho, že je normální a správné, aby žena po porodu vše zvládala sama. Často se o to dokonce snažíme s určitým pocitem hrdosti a považujeme to za způsob, jak dokázat světu, že jsme ty silné a schopné matky. Tím však děláme velkou medvědí službu sobě, miminku a potenciálně i celé rodině. I když totiž budu ten nadlidský úkol postarat se o domácnost, o starší děti, miminko i o sebe, chvíli zvládat, zpravidla se tato zátěž dříve či později projeví na mém zdraví a míře životní energie, tudíž následně nebudu schopná dobře fungovat. Ctít šestinedělí jako období klidu tedy považuji za takový zapomenutý základ, k němuž by bylo opravdu zdravé a dobré se začít vracet.

Samozřejmě musíme začít u sebe. Uvědomit si, že je v pořádku, že budu šest týdnů přijímat pomoc od okolí. V tomto směru je dobré si připomínat, že dneska jsem to já a zítra to může být právě ta kamarádka, která mi dnes vozí jídlo. Totiž ve chvíli, kdy si pro sebe my ženy vytvoříme určitý kruh podpory, časem z toho budeme samozřejmě těžit všechny a vznikne takzvaný win-win, tedy vítězství pro každou z nás.

Určitě to není o tom, že je někdo slabší a jiný silnější. Jde jen o to, že se nemusíme se životem samostatně prát a trpět o samotě, ale naopak tvořit zdravé komunity, které prospívají nám všem. Má rada tedy zní zařídit si kolem sebe tento sesterský (případně bratrský či smíšený) kruh lidí, kteří mi budou pomáhat. Dále doporučuji maximálně ztlumit pracovní či jakékoli jiné méně důležité aktivity, a pokud mám starší děti, najít způsob, jak alespoň částečně péči o ně přesunout na jiného rodinného příslušníka. Také je fajn dovolit si se spolu s miminkem jen „válet“ a nesnažit se být za každou cenu produktivní, uklízet nebo dělat jiné „důležité“ činnosti.

Téměř každá žena se v šestinedělí setká s nějakou obtíží, ať už se to týká kojení, hojení či třeba dávání se zpět dohromady po fyzické či emoční stránce. Je velmi dobré se v takových případech včas obrátit na odborníka, který nám může být oporou. Příkladem mohou být už zmiňované porodní asistentky, duly, laktační poradkyně, fyzioterapeutky a také další podpůrné metody typu kranioterapie či shiatsu. Sáhnout určitě můžeme i po kvalitních doplňcích stravy, případně přípravcích z naší placenty. Zejména na ty nedá spousta žen dopustit a tvrdí, že jim zachránily šestinedělí.

Další důležitý bod tvoří odpočinek a jídlo. Snažit se svůj spánek maximalizovat tím, že budu spát, když spí miminko. Je to taková jednoduchá, ale velmi užitečná rada. A byť mám možná na začátku pocit, že to zvládám i bez toho, z dlouhodobého hlediska je to obrovská investice sama do sebe a do svého zdraví. Vždyť šestinedělím to nekončí, ale začíná, mateřství je běh na dlouhou trať. Kvalitní jídlo, které mi chutná a zároveň podporuje mé tělo, také určitě nelze zanedbávat. Pestrá strava, případně třeba i kvalitní bylinné čaje mohou pomoci organismu, aby dočerpal potřebné síly a dal se znovu do pořádku.

Dávání se zpět dohromady po porodu je kapitola sama o sobě. V éře mojí maminky se nosilo zřejmě to, že žena by měla cvičit snad už v porodnici a z ní se potom vracet domů v perfektní kondici. Je jasné, že tehdy, když ženy průměrně rodily kolem dvaceti let, to bylo zčásti dané i věkem. Nicméně z mého pohledu je mýtus toho, že novopečená maminka by se měla ihned po porodu snažit vrátit do původní formy, velmi neprospěšný. Tímto přístupem totiž zatěžujeme tělo, které se ještě hojí a jež naopak potřebuje náš ohleduplný a citlivý přístup a hlavně odpočinek, nikoli intenzivní fyzickou aktivitu.