Sakra, už zase mám kvasinky!

Sakra, už mám zase kvasinky! :-(

Tuhle větu jsem si od svých asi 27 let až do současnosti v duchu či nahlas řekla odhadem asi tak padesátkrát. Možná jste na tom podobně nebo lépe či hůře, každopádně pokud hledáte cestu, jak se s kvasinkami efektivně vypořádat, možná vás budou zajímat moje zkušenosti.

Poprvé jsem se s vaginální mykózou potkala ještě jako studentka medicíny (bylo mi necelých 23 let), když jsem jedno parné léto na stáži v jižní Evropě chytila angínu, vyfasovala antibiotika a po jejich dobrání jsem zpozorovala jednak nepříjemné svědění vulvy, jednak do té doby neznámý bělavě hrudkovitý výtok z pochvy. To už jsem byla na cestě z ciziny domů, takže jsem hned po návratu šla ke gynekoložce na vyšetření, abych se poprvé na vlastní uši dozvěděla, že mám post-antibiotickou kandidózu. Moje gynekoložka byla milá a sdílná paní, vysvětlila mi souvislost mezi antibiotickou léčbou a přemnožením kvasinek v pochvě, potřebu antimykotické terapie a následné obnovy rovnováhy mikroorganismů v pochvě. Nakonec jsem vyfasovala recept na čípky a mast s clotrimazolem plus nějaké laktobacilové kapsle do pochvy. K tomu přidala doporučení, že léčit by se měl i můj sexuální partner, ale protože jsem tehdy zrovna nikoho neměla, tak tohle šlo do prázdna. V každém případě naprosto standardní postup, zcela v intencích lege artis. Myslela jsem si tehdy, že to bylo poprvé, a doufala, že taky naposledy, co jsem si s kvasinkami užila nepříjemnosti. Do svého „zdravotního registru“ jsem si uložila záznam, že jestli ještě někdy v životě budu brát antibiotika, musím si dát pozor na následnou obnovu rovnováhy laktobacilů.

Když na tenhle začátek svého boje s kvasinkami koukám dnes, tak si říkám, že není divu, že mne kandidóza tehdy potkala. Byla jsem to léto ve velkém stresu – před prázdninami jsem propadla rovnou u tří zkoušek, což se mi nikdy před tím nestalo. Místo svobodného užívání prázdnin jsem měla před sebou strašáka tří opravných termínů na konci léta, k tomu z oborů, které mne upřímně nebavily a nezajímaly. Jedním z nich byla (světe, div se) dermatovenerologie – tedy věda o kožních a pohlavních chorobách. Navíc doma bylo tehdy hodně dusno kvůli ještě řádně nerozpoznané a neléčené chorobě mé matky. Čili moje duševní rovnováha a obranyschopnost vůči chorobám byly v téhle konstelaci pochopitelně oslabené a tak měly mikroby otevřené dveře.

Stres a ztráta vnitřní rovnováhy

Nicméně úspěšně jsem se vyléčila, zkoušky v opravných termínech zvládla, máma dostala diagnózu a léky a stresu výrazně ubylo. O několik měsíců později jsem si našla přítele, se kterým jsem nakonec prožila ve vztahu pět let, a i když to bylo občas jako na houpačce, kvasinky mne netrápily. Jenže na Vánoce, když mi bylo 27 let, umřel naprosto nečekaně můj otec. Tak jako byl problematický odjakživa náš vztah (rodiče se rozvedli v mém raném dětství), tak bylo problematické i vypořádání dědictví. Můj milý mi v tom nebyl ani trochu oporou, matka také ne a já si nevěděla s tím balíkem problémů rady. Ze služební cesty do zahraničí hned po Novém roce jsem si po dlouhé době přivezla kvasinky. Zase nastoupil standardní léčebný postup, tentokrát včetně léčby partnera, který se stihl nakazit taky. Z dnešního pohledu obdobná situace jako ta první - velký stres, narušená duševní rovnováha, snížená obranyschopnost, infekce.

Až dosud pravděpodobně nijak výjimečný příběh. Proletím teď stručně několik let, kdy jsem po ukončení pětiletého vztahu stála na prahu třicítky, nezadaná, bezdětná, s čím dál hlasitěji tikajícími biologickými hodinami. Tehdy jsem usilovně hledala nového partnera a budoucího otce pro své děti, prošla několika krátkými vztahy a také několika recidivami mykózy. To už moje gynekoložka usoudila, že na clotrimazol jsou moje kvasinky rezistentní, a vyzkoušela na mně postupně několik dalších standardních přípravků. Pak jsem potkala svého Muže, rok jsme spolu chodili a konečně přišel den naší svatby. Svatební noc jsem si ovšem neužila kvůli kvasinkám. Myslela jsem si tehdy, že nalezením stálého partnera moje recidivy skončí, ale hrubě jsem se mýlila. Naopak se začaly vyskytovat ještě častěji. To, co jsem za svobodna zažívala jen občas (cca jednou ročně), se najednou stalo téměř pravidelnou součástí mého manželského života (třeba 4x ročně). Zažila jsem dokonce půlrok, kdy jsem mykózu měla každý měsíc. Bylo to úmorné, frustrující a deprimující. Vyzkoušela jsem všechny možné přípravky klasické medicíny, přírodní medicíny, úpravu stravy, výměnu všeho sexy krajkového prádla z umělých vláken za obyčejné bavlněné, mraky laktobacilů v různých aplikačních formách a nevím, co ještě. Nic z toho nevedlo k výhře nad kvasinkami. Vracely se pořád. Během tohoto období jsem v podstatě přestala chodit na gynekologii s každou recidivou a zkoušela jsem samoléčbu. K lékařce jsem se obrátila jen v případech, kdy moje sebedůvěra a odhodlání klesly k nule a měla jsem pocit, že syntetická antimykotika mne aspoň na chvíli vysvobodí ze zakletého kruhu. Ale to se nestalo.

Je sex manželská povinnost?

Naštěstí můj muž, který to všechno prožíval se mnou, mne přivedl na myšlenku hledat skutečnou příčinu mých potíží nikoli na tělesné, ale na duševní a duchovní rovině mého života. Sám měl totiž zkušenost, že se pomocí tohoto přístupu vyléčil z těžkého a vzácného typu leukémie. Takže jsem postupně začala mapovat souvislosti svých recidiv mykózy s tím, co se právě dělo v mém životě. Často jsem zaznamenala, že se kvasinky aktivovaly vzápětí po tom, co jsem si užila milování se svým mužem. To mne donutilo hledat, jaké vnitřní skryté nastavení ohledně pohlavního styku vlastně mám. A postupně lezly různé nevyhovující vzorce, představy a pravidla, které jsem si do manželství přinesla především ze své původní (římsko-katolické) rodiny. Třeba že pohlavní styk je primárně určen k rozmnožování a věnovat se mu jen tak pro radost a potěšení se nesluší. Nebo že jako žena mám být v milostných aktivitách pasivní a nechat se mužem „dobývat“. Nebo že intimní styk v manželství je povinnost, a tak ji musím splnit, i když na ni nemám vůbec náladu. A takových „perel“ se našlo ještě více.

Pokaždé, když jsem nějaký takovýhle objev udělala, na nějakou dobu se mi ulevilo a trápení s kvasinkami polevilo, pokud se mi podařilo změnit svůj postoj, své přesvědčení, a v tomhle novém nastavení dále fungovat. Takže jsem si třeba musela dovolit být aktivní a sdílet s mužem i své fantazie a inspirovat ho k novým zážitkům, což se mu pochopitelně velmi líbilo (a líbí). Nebo jsem si dovolila zařadit milování mezi základní tělesné potřeby stejně jako jídlo, spánek, atd. Tím pádem bylo možné začít si ho užívat (jídlo si také můžeme užít). Dále jsem musela přehodnotit svůj postoj k sexu jako manželské povinnosti (a můj muž se musel vyrovnat s tím, že nemá nárok na její plnění).

Určitou dobu jsem se potýkala s tím, jaká je moje hodnota jako ženy, navíc v různých podobách – jako dcera své matky, jako manželka, jako matka svých dětí. Kdykoli jsem totiž svou hodnotu v kterékoli z těch rolí snížila (třeba po narození nejmladší dcery se zdravotním handicapem), tak se kvasinky opět vrátily a řádily, aby mi daly najevo, že jsem mimo rovnováhu. Takže mne to opět nutilo hledat, kde mám jaké nerovnovážné nastavení – kde si sama sebe nevážím, kde se ponižuju nebo naopak povyšuju, kde předstírám, že jsem slabá, ačkoli jsem silná či naopak.

Stálo mne to hodně úsilí, spolklo to spoustu času i peněz, přišla jsem kvůli kvasinkám o mnoho příležitostí, jak si užít milostný život a vůbec rodinný život. (Když vás nesnesitelně svědí v rozkroku, tak těžko můžete být milé na kohokoli, natož na své nejbližší.) Ale nikdy jsem to nevzdala a pořád jsem hledala, jak se svých potíží zbavit. Zásadně mi pomohla praktická životní filozofie Principy života, kterou jsem začala studovat hned na začátku našeho manželství. Díky ní jsem pochopila, že nemohu spoléhat na to, že někdo jiný vyřeší mé problémy. A také, že dokud nevezmu odpovědnost za svůj život a své zdraví, tak se prostě uzdravit nemohu.

Jak uzavřít s kvasinkami příměří

Když píšu tenhle článek, je mi 51 pryč. Za poslední rok a půl už jsem plně rozjetou mykózu nezažila. Jakmile totiž začnu cítit obvyklé nepříjemné pocity v rozkroku, ještě to není ani svědění, ale už to znám a vím, že to k rozjezdu mykózy směřuje, tak hned začnu zkoumat, kde jsem mimo rovnováhu. Někdy na to přijdu sama, někdy potřebuju probrat situaci se svým mužem nebo někým dalším, komu důvěřuju a kdo je na stejné vlně. Paralelně s tím ale začínám aplikovat buď laktobacily, nebo intimní pěnu se stříbrem. Pokud to nestačí, tak sáhnu po krému s antimykotikem (třeba Canesten). Čili nevzdávám se prostředků, které mi pomáhají potlačit či odstranit tělesné příznaky, ale nespoléhám na ně jako na řešení. Protože moje zkušenost je po těch letech taková, že řešení mykózy neleží na pultech lékáren nebo bylinkářských obchodů, ale skrývá se uvnitř mne samotné. Abych ho našla, potřebuju se odvážit upřímně a nesmlouvavě prozkoumat svá vlastní pravidla, přesvědčení, vzorce, které se k mému intimnímu životu a k mému ženství vztahují. A jakmile najdu něco, co je v rozporu s mou přirozeností, selským rozumem či univerzálními přírodními zákony, tak to změním tak, aby onen rozpor pominul. Pak samozřejmě potřebuju podle toho nového pravidla či přesvědčení začít žít, což ze začátku není snadné, ale časem to člověk natrénuje, přejde mu to do krve a žije se mu lépe než dřív.

Nezkoumala jsem nijak systematicky, jestli by tenhle postup fungoval i u jiných osob. Nicméně vím, že několik žen s opakovanými mykózami, které znám, dospělo časem k podobnému závěru jako já a podařilo se jim víceméně s kvasinkami dosáhnout podobného „příměří“, o kterém tu píšu. Chci tedy čtenářky, které dočetly až sem, povzbudit, aby svou snahu o zbavení se mykóz nevzdávaly ani aby se nevzdaly víry, že je možné se ze začarovaného kruhu vysvobodit. Jen to musíte, milé slečny a dámy, udělat samy. Nikdo jiný totiž do vašeho nitra nevidí a nemůže vás tak osvobodit z pout, která jste si nasadily samy (obvykle v dobré víře, že tak je to správně, dělala to tak vaše maminka / babička a funguje to / vyplatí se to). Pokud se na takovou osvoboditelskou a ozdravnou misi odvážíte vyrazit, ráda vás na ní budu doprovázet a podporovat.