Barbora Chládková: Tělo mívá na naše životní situace úplně jiný názor, než čekáme

Barčo, jsi sochařka a taky life koučka seminářů osobního rozvoje, která pořádá "life koučink s hlínou". Jak se hledají odpovědi na otázky pomocí hlíny?

Zjistila jsem, že pro mě nejlepší sousoší vznikají na základě vlastních prožitků. Když vytvářím skicu pro sochu, vždy to vychází z toho, čím se momentálně zabývám. Když si vymodeluji to, co se ve mně děje, otisknu svůj vnitřní svět do hmoty a mám možnost si ho prohlédnout z o dost jiné perspektivy než jen v mých představách. Modelování mi tak pomáhá se v sobě víc vyznat. Když mě něco zaměstnává, dobře si to prohlédnu a vyberu, co si chci vymodelovat, abych se na to pak mohla podívat "ve hmotě". Ve svých sochařských dílech hledám odpovědi na svoje otázky - hledám, co ze mě se v té hmotě otisklo.

Zajímavé na tom je, že jak modeluji rukama, tak do svého tvoření zapojím celé své tělo. Díky tomu se pak často dostanu k něčemu, co jsem o sobě ani nevěděla. Vymodeluji něco, co se vůbec neshoduje s představou, kterou jsem o sobě měla. Což je vždycky moc zajímavé sledovat a zkoumat. Jak rozdílné jsou moje představy od toho, po čem niterně toužím.

Je to úplné dobrodružství, když se mi v rukách rodí moje vnitřní vidění, neustále mě to fascinuje. A protože mi tento způsob sebereflexe přijde hodně podnětný, tak jsem se rozhodla to, co funguje mně samotné, nabídnout i lidem okolo. Proto nabízím Sochařskou introspekci široké veřejnosti. Modelování není postavené na výtvarných dovednostech. Jde jen o to se do hlíny otisknout, jakýmkoliv způsobem. Klidně jednoduchými tvary, které vás napadnou.

Jak se "uplácá" z hlíny pocit nebo nějaká životní situace? Prostě si člověk dá záměr a ruce nechá tvořit?

Celé naše tělo je nesmírně zajímavý nástroj. Je to neprobádaná schránka plná pokladů, o kterých nemáme páru, že je tam máme. Tělo je často mnohem chytřejší než naše rozumná hlava. Právě naše tělo má často na naše životní situace úplně jiný názor, než co si my sami myslíme.

Když mi ještě na škole nešlo modelovat obličej u jedné figury, pořád jsem ho předělávala a nebyla s ním spokojená, náš tehdejší asistent Libor Pisklák mi poradil, ať se při modelování na ten obličej nekoukám. Ať si třeba zavážu oči šátkem nebo koukám stranou. Tak jsem to tak udělala a překvapilo mě, že jsem poslepu dokázala obličej daleko lépe vystihnout než s otevřenýma očima. Od té doby tělu při modelování daleko víc důvěřuji. Mám ve svém těle při modelování parťáka, na kterého se dá spolehnout. Že když si s něčím nevím rady, jak na to, tak to nechám na svém těle. Tam se cesta vždycky najde. A v životě mi to přijde velmi podobné.

Takže takhle podobně přistupuji i k sochařské introspekci. Modelovat dokáže každý, jen jde o to sebrat odvahu a na hlínu sáhnout, otisknout se do ní. Každý máme různé druhy otisků. Ale ty otisky jsou autentické, ať vypadají jakkoliv. Ono totiž o tu krásu tvaru v introspekci nejde. Jde hlavně o ten autentický otisk, a to je jen o odhodlání se nechat hlínou ušpinit. A podívat se na sebe jinýma očima.

Pro koho jsou sochařské introspekce určené a jak probíhají?

Sochařská introspekce je určena pro širokou veřejnost. Pro ty, kdo aktivně hledají odpovědi na své otázky. Snažím se lidem hlavně naslouchat a podle toho pak vyberu, co bude nejvhodnější modelovat.

Klient si pak sám vymodeluje, co se v něm odehrává. A pokusí se co nejlépe popsat pocity z vlastního díla. Společně pak rozklíčujeme některé souvislosti, které zpočátku nebyly vidět. Life koučink s hlínou je vhodný pro dospělé, ale mám i dobré zkušenosti s dospívajícími. Z toho často vyleze, kde přesně vznikají nedorozumění s dospělými. Vůbec je super, když jsou konzultace párové. Buď páry partnerské, nebo právě rodiče s dospívajícími dětmi. Díky tomu, že se zúčastní modelování víc rodinných příslušníků, tak je pak vidět víc souvislostí a spousta nedorozumění se zpřehlední. Stejně tak to dobře funguje i s pracovními kolektivy.

Děláš i teambuildingy s hlínou?

Mám pár zkušeností s učitelskými sbory, s hereckým souborem a s manažery ve firemním prostředí. Tady mám ovšem podmínku, že ve skupině, která se mnou chce pracovat, musí být jeden každý člen sám za sebe rozhodnutý, že do téhle akce chce jít.

Když za mnou přijde klient na osobní konzultaci, tak přijde, protože on sám něco potřebuje, něco ho trápí. Má tedy vlastní motor hledat. Když pracuji se skupinou, je to úplně jiná práce. Má to jinou dynamiku. Ale rozhodnutí spolupracovat je pro tuhle práci úplně stejně klíčové, právě proto, protože hlavním tvůrcem je klient. Já pro tu svoji část práce potřebuji mít prostor pozorovat a naslouchat, abych mohla zahlédnout nová spojení a souvislosti. Takže i v týmu potřebuji vědomé aktivní zapojení.

Co mi na práci s týmem přijde podstatné, aby se pojmenoval důvod, proč si mě skupina objednala. Co přesně potřebují, co jim schází, s čím si neví rady, o co zakopávají. Když se nám podaří společně ten důvod najít a pojmenovat, tak potom si každý člen té skupiny tu danou situaci vymodeluje. Díky tomu, že každý modeluje, jak situaci vnímá on sám za sebe, dá se pak dohledat, kde přesně komunikace vázne. Kde obě strany čtou situaci rozdílně a nedokážou se domluvit. Důležitá je ovšem zase ta odvaha se na sebe podívat novýma očima, a to i v přítomnosti svých kolegů. Zpočátku to může být trochu náročnější se osmělit a autenticky projevit ve skupině. Když se ale komukoli podaří ostych odložit a ukázat se, tak to je pro něj i pro skupinu velkým přínosem. Najednou se lidi mezi sebou víc poznají a pochopí "nepochopitelné" chování svých kolegů. A to vždy sbližuje.
Takže nevím, jestli to, co dělám, by se dalo nazvat teambuildingem. Spíš to vnímám jako rozmotávání toho, na čem skupina drhne.

Jak se kouká na svět sochařskýma očima? Každý jsme svým řemeslem ovlivněný, zajímá mě, jak pozoruješ svět, čeho si všímáš, co tě zaujme na lidech, je to jejich figura, postoj, výraz?

Hodně se zaměřuji na to, s jakým postojem mi lidé věci říkají. Jak stojí, na řeč jejich těla. Když čtu něčí text, představuji si, jaký má postoj při psaní. Většina mých postřehů stojí právě na tom, že čtu z klientova těla. Čtu spoustu jemných pocitů, které mám, které ve mně klient vyvolává tím, jak mluví, modeluje, jaké má držení těla. Tělo má obrovské množství možností, jak se vyjádřit. Proto mě taky fascinují figurální kompozice. Protože figurou se dá vyjádřit spousta emocí a pocitů, které prožíváme.

Když jsi byla holka, odjeli jste kvůli tatínkově práci s celou rodinou do Brazílie. Jak dlouho jste tam byli a jak tě ta zkušenost ovlivnila?

S rodiči a mladším bráchou jsme odjeli na dva roky do Brazílie když mi bylo dvanáct. Moji dva starší sourozenci zůstali doma, měli už svůj život postavený v Čechách. Můj táta je geofyzik, seismolog. Při každém zemětřesení se Zemí šíří různé vlny, podobně jako se na hladině rybníka šíří kola, když do vody hodíte kámen. Seismologové tyto vlny měří na několika místech zároveň a z těchto měření dokážou vypočítat, co na své cestě vlna potkala, čím prošla. Díky těmto výpočtům lze například nalézt ložiska ropy v oceánu.

Takže těsně po revoluci jsme se na dva roky přestěhovali do města Salvador ve státě Bahia v Brazílii, kam tátu pozvali na univerzitu přednášet, jak se tyto výpočty dělají.

Žít v Brazílii byla pro mě zkušenost velmi důležitá. Brazílie mi připadala divoká a barevná, plná exotických chutí, vůní a kontrastů. Překvapila mě obrovská chudoba a bohatství, které jsem si v komunistickém Československu nedokázala představit. Ten kontrast byl úplně šokující. Netušila jsem, jak rozdílné podmínky v životě člověk může mít. A co každý takový životní styl s sebou nese. Co to všechno pro člověka znamená. A jak jinak je potřeba se v takových podmínkách zařídit.

Naučili jsme se s bráchou v jejich jazyce přemýšlet. Zdávaly se mi sny v portugalštině, začala jsem cítit, že Brazilcům rozumím, že jsou mi blízcí. Začala jsem snít o tom, že bych v Brazílii zůstala natrvalo. Tahle země mi pomohla zažít pocit, že jsem sama pro sebe důležitá, že na mně záleží. A že není jedno, co v životě dělám.

Po dvou letech jsme se vrátili s rodiči do Čech. Což byl pro mě znovu šok. Trvalo mi, než jsem si zase zvykla na český způsob života. A Brazílie mi jaksi zůstala zapsaná v srdci. V Čechách jsem se znovu zabydlela ve chvíli, kdy jsem se zamilovala do sochařství.

Jsi máma tří dětí, ale tvoje cesta za mateřstvím nebyla úplně krátká ani přímá. Povíš nám příběh o svém snažení o děti, během kterého jsi přeskládala velký kus svého života?

Ano, moje cesta za mateřstvím byla klikatá a kopcovitá. Když přemýšlím, kde začít, tak se mi myšlenky zatoulají do období mé puberty, poté, co jsme se vrátili z Brazílie a já propadla vášni sochařství. Já se úplně zamilovala do modelování a vlastně mě nic jiného nezajímalo. Postupně jsem se uzavřela před světem v ateliéru a modelovala od rána do večera. Až časem mi začali scházet lidi a hlavně partner. Cítila jsem samotu, ve které mi bylo smutno. To byl pro mě impulz začít hledat jak jinak. Hledala jsem a našla jsem si praktickou filozofii Principy života®. A začala jsem zkoumat, co se děje ve mně uvnitř. Jako sochařka, která sleduje hlavně tu vnější formu, jsem se díky Principům dostala ke zkoumání té vnitřní formy. Tím se mi otevřel ještě jiný prostor pro práci. A začala jsem to, co modeluji v hlíně, modelovat i v životě. Začala jsem toužit po věcech, které mě předtím nezajímaly. Začala jsem toužit po funkčním vztahu a rodině.

A protože jsem neměla žádné zkušenosti, začala jsem se do nich namáčet. Našla jsem si partnera a zažívala, co to je se zamilovat do muže. Překvapilo mě, jak rychle jsem se v tom vztahu ztratila, ve smyslu, že jsem to přestala být já, jak se znám. Nebyla jsem najednou ve své kůži. Byla jsem ochotná se ponižovat. Samotnou mě překvapovalo, proč to dělám? Nerozuměla jsem si a svůj první vztah ukončila. Zjistila jsem, že jsem chtěla hlavně s někým být. A šla do dalšího dobrodružství. Našla jsem si svého budoucího prvního manžela. Měla jsem pocit, že to je o dost jiný partner než ten první, že je zodpovědný, spolehlivý, klidný. Prostě přesně to, co potřebuji. Rozhodli jsme se, že se vezmeme a založíme spolu rodinu, ale nedokázala jsem počít. Snažila jsem se poctivě a vyzkoušela, co šlo. S mým prvním mužem jsme spolu byli dohromady skoro 10 let. Ale otěhotnět se mi nepodařilo.

I v tomhle vztahu jsem sledovala, jak se sama sobě ztrácím a nějak to nejsem já. Přitom zároveň jsem byla šťastná, že mám partnera, protože ten pocit osamělé umělkyně mě už vůbec nelákal. Postupem času jsem se ovšem dostala k tomu, že ačkoliv jsme partneři – manželé, tak přesto se ve vztahu cítím opuštěná a osamělá, jako jsem se cítívala dřív. Takže jsem se rozhodla rozvést.

Cítila jsem, že potřebuju zažít, jaké to je být s někým ve vztahu zevnitř. Jaký to je pocit, když tam to partnerské spojení je? Jak takové vnitřní spojení vzniká? Jak se krmí? A čím?

S těmihle otázkami jsem začala ve svých 32 letech hledat partnera, se kterým bych mohla založit rodinu a zažít ten pocit, že vedle vás někdo stojí a vy to spojení cítíte zevnitř. Vlezla jsem na seznamku a systematicky chodila na spousty schůzek. Až na té poslední jsem potkala svého současného muže Martina.

Jak jsi poznala, že je to "on"?

Měli jsme společné to, že jsme oba byli hladoví po vztahu. Oba jsme chtěli zažít, jaké to je žít v partnerském vztahu, a chtěli jsme se to učit.
Co pro mě bylo zajímavé, že v tomhle vztahu jsem to byla pořád já a neztrácela jsem se sama sobě. Poznávala jsem se a neustupovala do pozadí. Pořád jsem se cítila, že to jsem já, kdo toho chce v životě ještě hodně zažít. Asi po roce jsem otěhotněla s naším prvním synem Vilémem. Pamatuju si, jak jsem nemohla dobu uvěřit, že jsem opravdu těhotná. Musela jsem si na břicho neustále sahat, abych cítila, že se můj život opravdu změnil. Po narození Viléma jsem se podruhé vdala a pořídili jsme si ještě další dvě děti, Elu a Robina.

Sochařství šlo jaksi stranou, ale nijak mě to nervalo na kusy, cítila jsem, že rodina je pro mě přístav, který jsem ve svém životě potřebovala. A že manžel a tři děti je důležitý sochařský počin.

Chodí za tebou ženy, které mají potíže s otěhotněním a v jejichž případě můžeš všechny své nasbírané zkušenosti využít?

Rozhodně je tahle moje zkušenost pro mé klientky zajímavá, a to nejen pro ženy! Protože tenhle problém se z mého pohledu týká obou partnerů. Alespoň k tomu jsem díky té své zkušenosti dospěla já.

Když se nedaří počít, ženy to díky svému každoměsíčnímu cyklu prožívají doslova na těle, jaké to je když, místo dvou čárek na testu zase menstruují. A to je prostě náročné. Ale ve skutečnosti to trápí partnery oba. Muži se zase často cítí bezradní, že nevědí, jak své partnerce pomoci. Takže mi přijde moc dobré, když pochopí, že to bolí oba a jen si s tím nevědí rady.

Mně přijde důležité přestat na sebe koukat jako na ženu, která nedokáže otěhotnět, ale začít tu situaci vidět v širších souvislostech. Že jde především o spojení ženy a muže. A když tohle spojení nefunguje na vnitřní rovině, tak pak nefunguje ani na té vnější, fyzické. Že tím neselhává žena sama o sobě, ale že jí nefunguje to spojení se svým mužem. A v tom mají oba v páru každý svých 50 procent. Tady potřebuje každý sám za sebe najít, co mu stojí v cestě, proč se mu nedaří se se svou drahou polovičkou propojit.

A i v tom může být nápomocná právě Sochařská introspekce. Pokud si každý sám za sebe vymodeluje svoji verzi vztahu ke svému partnerovi. Lze tak zahlédnout souvislosti, které zpočátku neviděli.