O vaginismu se moc nemluví. A hlavně se o něm těžko mluví ženám, které jím trpí. Stud a strach z odsouzení jsou ochromující. Veroničina cesta k uzdravení nebyla jednoduchá, bylo potřeba vyléčit primárně svou duši, své nitro. V rozhovoru mluví o sebelásce, podpoře partnera i o hojivém a uzdravujícím porodu své dcery. Ve svém blogu Ženská síla se snaží o osvětu vaginismu a mnohým traumatům by podle ní předcházela i dobrá sexuální výchova.
Diagnostikovali vám vaginismus a o svém boji jste napsala blog. Kolik let trvalo, než jste poprvé zažila rozkoš při milování?
Od stanovení diagnózy vaginismu uběhlo dalších pět let, než jsem cítila opravdovou rozkoš a uspokojení při pohlavním styku. Byl to velice dlouhý proces. Kdyby vaginismus nebyl takovým tabu a člověk, který jím trpí, by neměl ochromující strach a stud o tom mluvit a nebál se odsouzení, byla by léčba určitě kratší.
Můžete našim čtenářkám stručně vysvětlit, v čem vaginismus spočívá a kolik žen u nás tímto problémem trpí?
Vaginismus je bolestivý nebo nemožný průnik penisu, prstu nebo jakéhokoliv předmětu do vagíny, a to navzdory výslovnému přání ženy. Je charakterizován silnými mimovolnými křečemi svalstva vnější třetiny pochvy.
Ženy často reagují reflexními obrannými pohyby již při naznačení vniknutí do vagíny nebo pouhého dotyku na genitálu. Ze studií vyplývá, že s určitou formou vaginismu se v České republice setká 5 až 17 % žen. (WEISS, Petr. Sexuologie. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2492-8.)
Na blogu líčíte jednu z prvních prohlídek u gynekologa, která možná vše nastartovala. Šel mi mráz po zádech. Dostaly se k vám podobné příběhy poté, co jste zveřejnila ten svůj?
Za vaginismem se skrývá trauma. Většinou to bývá souhra několika traumatických zkušeností z dětství. Zejména primární vaginismus se rozvíjí po traumatických situacích, kdy naše nervová soustava vyhodnotí, že pohlavní styk je hanebný, nechutný, nebezpečný nebo bolestivý. Traumatickou situaci můžeme zažít, vidět nebo stačí o ní „pouze slyšet“. Takže se nejčastěji setkávám s příběhy, kde dívky a ženy popisují situace jako:
- Hovory či zkušenost, ze které vyplývá, že pohlavní styk je hanebný, bolestivý nebo něco, co se nemá dělat.
- Hovory či zkušenost, ze které vyplývá, že mužské přirození je hanebné, nebezpečné nebo nechutné.
- Hovory či zkušenost, ze které vyplývá, že první pohlavní styk nebo první gynekologické vyšetření je bolestivé.
- Traumatické gynekologické vyšetření.
- Traumatický porod, potrat.
- Dlouhodobá snaha otěhotnět.
- Operace v oblasti pánve… a mnoho dalších.
Po návštěvě sexuologa jste dostala antidepresiva, lokální anestetikum a radu dilatovat prsty každý večer. Myslíte, že tohle mohlo vůbec někdy někomu pomoci? Selský rozum i váš příběh mi napovídá, že řešení je vyléčení duše.
Já lékaři věřila. Byla jsem přesvědčená, že nejsem první, koho s vaginismem léčil, a že přesně ví, co mi pomůže. Ulevilo se mi, že znám diagnózu a nyní mám návod, jak se vyléčit. Nenapadlo mě, že by to nefungovalo. Však kdo jiný by věděl, co funguje?
Pořád mi není jasné, jak jste se vyléčila. Předsevzít si, že budete šťastná, začít dělat jógu... Zní to jednoduše a zároveň neskutečně složitě. Můžete nám o procesu uzdravení říct víc?
Když jsem si plně uvědomila, že léčit se nejdříve spodem (dilatací) nepřináší žádné výsledky, ba naopak, napadlo mě, že asi budu muset prvně začít vrchem. Tedy nejdřív léčit duši a pak tělo.
Už nevím, kde přesně jsem si přečetla ze zahraniční literatury, že vaginismus je pro ženu silným poselstvím o její absolutní ztrátě sebelásky. Negativního postoje sama k sobě a ke svým schopnostem. Díky tomu jsem plně pochopila, že opravdu musím začít mít ráda sama sebe a pak se uvidí. Další moje velká výhra byl můj partner, který na mě vůbec netlačil, co se týče pohlavního styku. To by mě ohromně stresovalo. Stejně jsem měla pocit, že mě stejně dřív nebo později opustí, přestože mi opakovaně zdůrazňoval, že ne.
Konečným krokem byl pro mě jistě porod. V první řadě mi nejspíš velmi psychicky pomohl fakt, že spodem prošlo celé dítě, tak proč by neprošlo něco daleko menšího. To si však myslím, že nebylo to nejpodstatnější. Zdá se, že moje tělo v průběhu otevírání porodních cest instinktivně vyřešilo několik traumat, která jsem měla podvědomě uložená ve své hlavě. Nechtěla bych ale, aby si ženy myslely, že porod je univerzální léčba vaginismu, to určitě ne. Mám spíš pocit, že jsem se během porodu dokázala absolutně uzavřít do své bubliny a proniknout ke svému opravdovému já. Vypnout neocortex (vývojově nejmladší část mozku) a nechat tělo pracovat. Věřila jsem, že ví, co má dělat, a svým analytickým myšlením ho jen brzdím. Dostat se do ryzího já a nechat promluvit základní instinktivní reakce těla, které dokážou tělo i duši zbavit traumat.
Myslím, že opravdu klíčové je řešit trauma, to je ten základ, který může rozvinout vaginismus. Tedy metody léčby traumatu, například Somatic Experiencing. Já měla to štěstí, že mojí terapií byl porod sám o sobě. Ale určitě bych na to znovu nespoléhala.
Zkoušela jste i jiné aktivity, které s ženstvím a pánevním dnem přímo souvisí? Třeba tanec? Školu pánevního dna? Ženské kruhy? Meditace?
Žádnou z těchto aktivit jsem nezkoušela. Když jsem pochopila, že rady sexuologa nefungují, byla jsem zoufalá. Kdo jiný by měl pomoci? Svěřit se sexuologovi s tímto problémem bylo ohromně těžké, možná došlo i k retraumatizaci a upřímně už jsem se dál svěřovat nechtěla. Z toho důvodu, že jsem už žádného jiného odborníka nenavštívila. Neměla jsem tedy možnost se dozvědět, co vše by mohlo pomoci ohledně pánevního dna. Je možné, že by to celý proces urychlilo. Nevím. Myslím, že většina vaginických žen trpí ochromujícím studem se někomu svěřit, a proto raději tiše trpí dál.
Co byla hlavní motivace uzdravit se? Žít “normální” partnerský život? Žít život bez strachu z běžné gynekologické prohlídky, bez strachu z pohlavního styku? Mít miminko?
Největší motivací bylo žít život, který budu mít pod kontrolou. Kdy sama rozhoduji o tom, co chci a nechci. Mít svobodnou volbu. Být svým vlastním pánem. S tím úzce souvisí mít možnost založit rodinu a mít miminko. Myslím, že pro ženy je neplodnost, která logicky vyplývá z této diagnózy, nejvíce zdrcující. Proto se setkávám i s tím, že ženy otěhotní přes vaginismus, protože dokážou jít přes jakoukoliv bolest, jen aby byly matkami.
Co žena s vaginismem potřebuje slyšet? A které nevyžádané rady vás naopak nejvíce ranily?
Nevím, co přesně potřebuje vaginická žena slyšet. Každá asi něco jiného. Nicméně vím, co slyšet nechce, a to jsou otázky typu: Sex nejde?
- Tak si dej dvě skleničky vína a uvidíš, jak to půjde.
- To se musíš uvolnit, dej s předtím vanu a zkus meditaci.
- A nejsi lesba?
- To znám, tak občas je to nepříjemné pro každou, to vydržíš.
- Bože, s tím taky někdo může mít problémy?
- To vyřeší vitaminy nebo hormony, asi jsi nějaká rozhozená.
- To to nemůžeš alespoň jednou týdně vydržet? Když vydržíš, ono to povolí…
Toto jsou reálné rady a reakce bohužel i od některých „odborníků“. Ne, nedělám si legraci. Jak se pak zoufalá žena musí cítit? Vycházím z vlastních zkušeností i z příběhů žen, které mi píší. Jenom to podává jasný důkaz o tom, jak je celá společnost o vaginismu neinformovaná a jakým je tabu.
Máte dceru. Máte jasno, jak s ní budete jednou mluvit o sexu či o menstruaci?
Upřímně řečeno, jasno nemám. Jedním z mnoha důvodů, proč jsem založila blog Ženská síla a proč se snažím o osvětu vaginismu, je velmi nedostatečná sexuální výchova dětí a mladistvých. Jak ze strany rodičů, tak školy. Byla bych moc ráda, kdyby vznikla nějaká organizace nebo cokoliv, která by osvětlila rodičům i ostatním, jak s dětmi a dospívajícími o sexu a intimitě mluvit, a nejen o tom. Myslím, že něco takového v České republice chybí.
Co děláte pro to, aby se to “zvíře zahnané do kouta”, jak někde o svém vyléčeném vaginismu mluvíte, neprobudilo?
Pro mě osobně je velmi důležité mít neustálou plnou důvěru v partnera. Snažíme se na svém vztahu pracovat, abych neměla problém se mu v intimitě otevřít. Dále se snažím udržovat dobrý vztah k sobě, ale otevřeně, na tom pořád musím hodně pracovat. Zdravá sebedůvěra dělá divy. A v neposlední řadě mít pravidelný pohlavní styk, abych neměla pocit, že byla dlouhá pauza a že by to zase mohlo bolet. Psychika je mocná a ono by to pak opravdu zase bolelo…
Co byste vzkázala ženám, které se s podobným problémem potýkají?
Postavte se vaginismu čelem, nenechte ho ovládat váš život. Za vaginismem se skrývá trauma nebo traumata, která nebyla instinktivně vyřešena. Proto si myslím, že nejlepší léčbou vaginismu je vždy začít řešit prvně psychiku metodou léčby traumatu a to je například metoda Somatic Experiencing, kde nehrozí retraumatizace. Několik odborníků v republice ji již praktikuje.
P. S. Dívky a ženy nebojte se, není to vaše vina, opravdu v tom nejste samy a léčba je určitě možná.
V článku byly použity ilustrační fotografie jejichž autorkou je Masha Raymers.
Jsem žena trpící primárním vaginismem, který je v současné době „zahnán do kouta“.
Jsem rovněž pyšná maminka malé princezny.
Na podzim minulého roku jsem se rozhodla založit blog o životě a zkušenostech s primárním vaginismem, který je volně přístupný na www.zenska-sila.cz. Na začátku tohoto roku jsem rovněž vytvořila instagramový účet @zenska.sila, kde se snažím dělat osvětu, o tak tabuizované diagnóze, jakou je vaginismus.
Byla bych šťastná, kdyby se k vaginickým ženám konečně dostalo více informací. Zejména o tom, že NEJSOU SAMY, že to NENÍ JEJICH VINA a že LÉČBA JE MOŽNÁ.
Mnoho článků na tomto blogu vzniká spoluprací několika žen. Také otázky pro rozhovory připravujeme společně. Z toho důvodu vznikl tento "profil". Možná právě pod ním najdete ty nejzajímavější články, protože když ženy spolupracují, vznikají ty nejlepší věci!
